Ráda bych napsala článek o návratech. Představuji si to jako hluboké zamyšlení nad lidským údělem s lehkým motivačním přesahem, což se mi jistě nepovede, a bude z toho zmatená změť proudu mých myšlenek, která bude dokola říkat jediné - návraty jsou těžký. Ale musíte uznat, že za to nemůžu, v bezprostředním povánočním období se nelze vyhnout životnímu bilancování. Někteří z nás se vrací do rodných měst, někteří zůstávají ve svých nových domovech a do minulosti se vrací jen v myšlenkách. Jiným je to u prdele a vrací se jen k bramborovému salátu. I za tím ale hledám souvislosti, která by to zasadily do širšího kontextu lidské ztrápené duše, kterou si ted rozprostřeme v celé její komplikované kráse.
Vyrostla jsem v maloměstě, kam se neskutečně nerada vracím. Tyto Vánoce jsem strávila chatováním s bývalým spolužákem ze základní školy, se kterým jsme společně hejtovali město, ve kterém jsme kdysi seděli v jedné školní lavici, a ve kterém jsme se opět společně ocitli na vánoční svátky. Město v tomhle případě hraje aktivní roli nepřítele, je samo o sobě neskutečně nemožný a ve všech situacích jde proti mně. Vždycky mě shodí, znemožní, vytáhne ze mě to nejhorší. Jako by bylo naprosto jedno, co v životé kdy dokážu, v tomhle městě budu zas a znovu malá trapná Daniela. Zdá se vám to divný? Neznáte podobný pocity, kdy vzpomínky na sebe v nějaké životní fázi tak nesnášíte, že si je spojíte se vším (nebo se všemi) co vás tehdy obklopovali? Provinilost tak prosákne na všechno okolo a společně s vaším minulým já se spojí v takovou Pandořinu skřínku kolektivní viny vaší vlastní dávné trapnosti. To je pro mě návrat “domů”, návrat do dětství.
Od doby, co jsem se přestěhovala do Bosny, zažívám mnohá více či méně příjemná dobrodružství. Někdy člověka překvapí absurdní způsob, jakým tady funguje doprava. Nejsou tu například jízdní řády, místní prostě nějak vědí, v kolik kdy a co jede. Začínám si myslet, že existuje jakési jugošské kolektivní vědomí časů odjezdů autobusů (ale ničeho jiného). Ostatní lidé, kteří na tuto mentální síť napojeni nejsou, se prostě ráno posadí na zastávku a čekají třeba do oběda. Toto cvičení nás učí trpělivosti a udržuje nás místo sezení u počítačů venku, na čerstvém vzduchu. Poměrně nepříjemné pak může být prozření, že to, co už čtyři dny kašlete, je prach, protože je tu čas od času trojnásobně silnější znečištění vzduchu, než v Pekingu. „Sice máme nejhorší vzduch na světě, zato ale nemáme vodu,“ shrnul zprávu o smogu v komentáři jakýsi obyvatel Sarajeva. Narážel tak na častá přerušování dodávek vody, údajně kvůli opravám potrubí.
Podle četnosti těchto oprav musí roury pamatovat minimálně pradědečka Gavrila Principa, Vodovody a kanalizace Sarajevo se však nedávno v poměrně vyostřené kauze opřely do novin Oslobođenje, které odstávku vody označily za redukci. Kauza pojmenovávání stavů netekoucí vody trvala mnoho dnů, pak ji vystřídal skandál přítomnosti vepřového masa v armádní kuchyni. Dnes se pro změnu zabýváme tím, zda alarmující úroveň smogu, kterou naměřila americká ambasáda, ve skutečnosti neovlivnil kouř vycházející z blízké restaurace s masovým pokrmem čevapi. Díky těmto zásadním diskusím se alespoň nikdo nemusí stresovat obecným nedostatkem, ekologickou katastrofou a náboženskou a národnostní tenzí, jako v jiných zemích. Někdy je tu ale vody víc než dost. Okapy zde nekončí, jako v jiných státech v kanálu, ale 10 centimetrů nad chodníkem. Když pak hodně prší, je jedno, že všechno moře si už vzalo Chorvatsko, Jadran můžete zažít třeba na Ulici Maršala Tita po cestě pro rohlíky. Dobro došli. Místní řidiči pak rychle vjíždějí do megakaluží vedle chodníků a suplují tak přílivové vlny, což je ohromná legrace. A taky tady pořád hraje turbofolk.
Vánoční gastro tradice nedodržujeme. Žádnej kapr, žádný pečení cukroví. Když vyrůstáte s mámou, která je na vás sama, tak vás pak ani v dospělosti nijak zvlášť netrápí, že neumíte (a ani nezkoušíte) deset druhů cukroví. A ani letos si žíly netrhám. Rozhodně ne kvuli rohlíčkům a adventním věncům. Místo toho si na instáč vyfotím nový tetování nebo svetr s blbým nápisem.
Z Letný before it was cool, přes Semily na sídlák
První vánoce, který si dokážu v útržcích vybavit byly asi z Podkrkonoší. Tam jsem se narodila a tam žila moje babička a občas i já. Ezo kraj plný šílených a geniálních lidí. V tomhle rázovitým kraji se ryby nejí. Tradičně se na Štědrý večer servíruje houbovej Kuba, kde byste v chudým podhůří hledali kapry, že.
Jenže já si vůbec nepamatuju, že by kdy máma udělala Kubu. Možná tehdy babička. Co si ovšem pamatuju úplně přesně je to, že babička nikdy nevzala rybu do pusy. Ani blbý filé. Podkrkonošská nátura, která se sice za první republiky stala druhou (!) ženou místního zlatníka, kterej jí prej koupil auto i s řidičem, ale pach rybiny jí nikdy nepřestal smrdět. Ale ke Kubovi trpělivě filé dělala pro zbytek rodiny. Babičku si skoro nepamatuju. Ale vím, že kouřila celej život denně jednu cigaretu u kamen, neuměla svíčkovou, kterou jednou prý tak posrala, že z ní máma má od tý doby dětský trauma a nejedla ryby. Nevím, možná je to málo, ale i těhle pár útržků mi přijde až bizarně relevantních.
Co si z dětských vánoc vybavím dokonale jsou barevný světýlka na stromek ve tvaru lucerniček a to, když jsem si sedla na vafky na františka. Zapálenýho, samozřejmě. Možná, že to byla jen sofistikovaná metoda, jak mě připravit na všechno pozdější utrpení, jako když zjistíte, že Ježíšek není. Protože chvíli toho zjištění si rozhodně nevybavuju. Fyzická bolest to nejspíš zachránila.
K čemu mi bylo do života dobrý to, že jsem pár let na to vzala do ruky rozpálenou tetinu kulmu, nevím. Ale bolelo to jako všechny moje pozdější rozchody.
Další dětský vánoce v Podkrkonoší si vybavuju taky jen matně. Jednou jsme zkoušeli pouštět v lavoru ořechový skořápky se svíčkama a mně přišlo romantický, aby se na tuhle událost zašla podívat Barbie s Kenem. Opřela jsem je o kraj lavoru, hezky vedle sebe namačkaný, aby si to užili. A pak jsem na chvíli někam odběhla a když jsem přišla zpátky, Kenovi se čoudilo z dlaně, která mu trčela do lavoru a potkala se se zabržděnou skořápkou. I Ken poznal, že život bolí a od tý doby jsme skořápky vynechali.
Samozřejmě, že jako každá dobrá máma mi to i ta moje v rámci svých možností dělala hezký celý dětství. Jen jsme to měli po našem. Místo kapra to nejluxusnější filé z Delvity a místo cukroví Vienettu. Tahle jsme to táhly na Letný a později i na jednom pražským sídlišti. Stomemek živý v pubertě vystřídal praktičtější umělej, ale filé a Vienetta zůstaly nafurt. I teď, když už jsem dost velká holka na to, abych večeři připravovala já. Některý gastrotradice je prostě skvělý držet, nejlíp ty, který si samy vytvoříte.
Tradiční vánoční tipy vždy psala Pakočka, letos se toho chopím já. Já miluju dostávat dárky, jako nejmladší rozmazlené dítě jsem vždy dostávala, o co jsem si řekla. Moc se toho dodnes nezměnilo, protože mě stále rozmazluje především máma. Nebo já sama. Nebo Pakočka, když mi dojdou v baru peníze a koupí mi ještě jeden gin tonic...nebo mi přinese zadarmo kosmetické vzorky. Jen tak. Protože ví, že mi udělá radost. Pochopitelně moje rozmazlování by teoreticky nebylo levné. Přála bych si na každý prst velký prsten od Janji Prokič, takže když bych popotahovala ze své krátké kamelky, hezky by se leskly na celý svět okolo. Někde v těch představách figuruje i liščí kožich, YSL lodičky a absurdně předražené krajkové prádlo (pod kožichem). Protože to jsem někde v jádru já, malá rozmazlená Daniela, co chce všechno pozlátko světa, aby ji pak psycholožka řekla, že chce být hlavně štastná. Psycholožka neví, že to už dávno vím sama, že se doopravdy netrápím tím, že nemám všechny VĚCI světa, ale vím, že ji to dělá radost. Sedí jí to do tabulek. Prostě jen ráda sním a nevadí mi vrátit se do reality. Nebolí totiž tolik, jak by se na první pohled mohlo zdát.
A navíc, jsou tady přeci Vánoce! Těšíte se na ně vůbec? Mám pro vás tedy pár tipů, abyste mohli rozmazlit sebe nebo ty, které máte rádi. Chtěla bych napsat něco, o tom, jak je to důležité...ale to už asi víte sami a jestli ne, pochybuju, že zrovna já vás o tom přesvědčím.
Z FAMU, kde studuju už druhým rokem obor Audiovizuální studia, odchází Helena Bendová – skvělá filmová teoretička, pegagožka a předsedkyně akademického senátu. Nějaké poslední zbytky sebereflexe mi připomínají, že lidi, co na FAMU nestudují skutečně nemají potřebu řešit FAMU 24/7, ano, vím to, i když nechápu, nicméně jsem na Seminář audiovizuální analýzy, který nás učila, vypracovala historickou analýzu Ženy za pultem a řekla si, že bych ji tu mohla nasdílet, protože to je asi tak jediné, co můžu v dané situaci udělat. Helena je pro mě naprostá superhrdinka. Zvládne přednášet o počátcích francouzské kinematografie stejně jako o genderových problémech skrze film a do toho ještě dát dohromady koncepci nové katedry herního designu. Její záběr je neskutečně široký, a právě proto dokáže přemýšlet v neuvěřitelných souvislostech, což doteď předávala i svým studentům. Po dalších výrazných osobnostech, které z FAMU odchází proto, že se jako předsedkyně akademického senátu ocitla po jednohlasném odvolání děkana Zdeňka Holého pod mediální šikanou celebrit typu Mirka Spáčilová nebo režiséra Anděla Páně 2 Jiřího Stracha (to je ten legrační pán, co se nechal vyfotit v tričku Je Suis Harvey Wenstein), ale především pak pod šikanou institucionální ze strany děkana, který setrváváním ve své funkci de facto porušuje vysokoškolský zákon a nafrčený mocí, kterou má zjevně docela rád, klidně školu pohřbívá zaživa. Neskutečně mě frustruje, že se tak talentovaná, oddaná a jedinečná osobnost musela konfrontovat s tak nepřiměřeným tlakem a toxickou atmosférou.
(vlevo Helena Bendová a režisér David Jařab, další člen akademického senátu) Díky za vše, Heleno, jsi nejlepší. Na světě není dost chlebíčků, kterými by se smutek z tvého odchodu dal zajíst.
Lze napsat historickou analýzu a nezaměňovat ji s ideologickou, když rozebíráme dílo z doby a režimu, kdy všechna oficiální audiovizuální tvorba musela ideologii podléhat, neboť tím byl podmíněný její vznik?
Mým klíčem k analýze seriálu Žena za pultem legendy české televizní tvorby, Jaroslava Dietla, se tudíž stala snaha co nejvíce si odmyslet vše, co souviselo s komunistickou ideologií v době normalizace (seriál vznikl v roce 1977) a získat tak co nejpřesnější obraz o tom, jak žili pracující lidé v dané době a především pak, jak se k sobě chovali. Další a nejvíce okaté propagandistické momenty mi naopak posloužily pro získání poměrně jasné představy, jak to určitě nebylo. Jako ukázkový příklad poslouží už samotná znělka připomínající spíše reklamu na obchod se smíšeným zbožím, který působí dojmem, jako by šlo o běžnou normu a život v blahobytu. Přitom se bavíme o době, kdy se stály fronty na banány nebo pomeranče, výběr potravin byl omezený a jejich kvalita pofidérní. Bavíme se o o době, kdy několik měsíců nebyly k sehnání ani základní hygienické potřeby jako toaletní papír nebo dámské vložky.
Štíří období skočilo. Oslavila jsem další narozeniny. V podstatě se nic moc nezměnilo. V podstatě jsem utratila během scorpio-season spoustu peněz za nesmysly, který mi krátkodobě zlepšily život. Následky kapitalismu vyléčíš zase jen kapitalismem.
Musím říct, že letošní rok bych označila jako "Festival Canossa 2018". Ráda bych se dalšího ročníku už neúčastnila, děkuji, vynechám, vyškrtněte mě z newsletteru a zapište mě na jiný. Třeba na turné po regionech, který jsme letos s Danielou odstartovaly.
"Dobrý den, přispějte na postiženou holčičku."
Ne. postižená holčička si právě koupila předraženej svetr, aby se jí udělalo trochu líp.
Jak moc je to se světem v nepořádku se zrcadlí v tom, jak moc je to nejspíš v nepořádku se mnou. Svět je zlej. Já jsem zlá. Ale na chvilku je mi líp.
Ale možná, že není všechno ztraceno.
Můj metabolismus je zpátky. Zkouším si pěstovat svojí vnitřní Itálii. Našla jsem svojí Geniální přítelkyni.
Moje neapolská Geniální přítelkyně. Dokonalá, krásná, lahodná: pizza.
Přesněji pizza ze San Carla. Dospěla jsem do fáze, kdy na ní myslim každej den. Dospěla jsem do fáze, kdy se dokážu zamilovat do pizzy. Už jen do ní.
Vážně - jestli mi něco dokáže rozšířit zorničky, jako prvotřídní koks, jako Fenty Beauty za akční ceny, jako Marek Vašut v reklamě na skleničky na prosecco z Lidlu, pak je to právě lahodná pizza Margherita z pizzerie San Carlo.
Dokonalá iluze Itálie na talíři i v celým lokálu, který se nebojí středního kýče, který má evokovat Neapol. Včetně soundtracku on point. A obsluhy. Nebo třeba mistra pizzaře s vykasanými rukávy, potetovanýma rukama a monoklem, který vás mentálně přenese na předměstí Neapole. A možná, že uslyšíte i dialekt.
Ať už zajdete na Letnou nebo kousek pod Karlovo náměstí, nebudete zklamaní. Pizza je tenká, horká, měkká i křupavá. Tady není prostor pro experimety. Tady nechávám své gastrobizarní já venku, ať počká. Tady si dejte klasiku. Nepotřebujete víc. Žádnej ananas, ani šunku. Dvě stovky a během pár desítek minut se na chvilku ocitnete ve svojí vnitřní Neapoli.
Můžete to zapít malinkým espressem, můžete to zajíst domácím tiramisu. Zapít Crodinem nebo si dát Aperol. To je fuk. Důležitý je najít svojí geniální přítelkyni. A já ji už mám. A nebojim se jí sežrat.
P.S.
Když máš depku, sežer hodně lepku. Halina Pawlovská.
Určitě jste si všimli, že během posledních pár dní nejsem sama, kdo se rochní v sebetrýzni a snaží se vyhrabat z hoven, kterým se jinak tak pěkně říká život.
Intermezzo - tady si vždycky představím dvě filmový scény, který jsem pochopitelně viděla na prahu raný puberty a tak mi ovlivnily zbytek života, asi jako rozvod rodičů nebo první menstruace.
Jedna z nich je legendární Atreyovo trápení v Bažinách smutku, kde totální nemedikovaný depresi doslova podlehne jeho věrný kůň Artex. Teda chcípne, je to kůň, žejo. Neva - přesně takhle v tý bažině smutku (nebo hoven) bojujem a umíráme každej den všichni. Nicméně - viděli jste v životě něco víc heartbreaking, než je tohle? Já asi ne. Navíc si dodnes, ve svých skoro dvaatřiceti, upřímně myslím, že Nekonečný příběh je papežtější než papež a strčí do kapsy celou světovou filosofii (sorry, dědo).
Druhá scéna je zrádná past plná splašků (čti hoven) z Pokladu na Stříbrném jezeře. Pomalu mizící ruka chamtivýho lotra třímající nějaký pozlátko pomalu mizí pod hladinou (hoven).
I v týhle scéně, která mě dokázala v dětství traumatizovat skoro stejně, jako když jsem si sedla na hořící františek, je všechno utrpení dnešní doby.
Konec vizuální přestávky.
Každopádně je báječný, když si uvědomíte, že se v tomhle septiku jménem život netopíte sami, že těch ručiček svírajících zlatý tele v bažině smutku je kolem spousty. Že Artex nejsem jen já, ale seš to i ty. Možná, že sdílením hoven ty hovna nakonec smrdí o trochu míň. Proto děkuju každýmu známýmu i neznámýmu, kdo si najde chvilku a napíše - ať už je to sofistikovaný hejt nebo pochvala (čumíte, co?). A taky děkuju Arianě Grande za tohle:
Někdy těsně před dvacítkou mi přišlo jako největší dobrodružství nechat se přivázat lacinýma poutama z Erotic City k radiátoru na sídlišti Prosek a nechat se tam obtáhnout klukem v outdoorových hadrech. (Bylo to konsezuální, samozřejmě).
Už tehdy mě mohlo napadnout, že moje budoucí životní směřování nemusí dopadnout dobře.
Jenže jsem se nechala ukonejšit životem a říkala si, že život přece bude splněnej sen. Set splněných snů. Krabička plná pastelový kosmetiky, jako vánoční balíčky ze Sephory. Život je jako krabička makronek z Ladurée. Budu bohatá, čímdál krásnější a taky vdaná. NIC NENÍ PROBLÉM A ŽIVOT JE NÁDHERNÝ A PLNÝ PŘÍLEŽITOSTÍ! Vyzkoušela jsem kdeco - bydlet v bytě s ultrakatoličkama, pracovat v erotickým butiku, brigádničit v továrně na kosmetiku, pseudo-djovat, dělat na stagei párky v rohlíku, napsat knížku, organizovat večírky, jít módní přehlídku, nepít, pít, probudit se vedle člověka, kterýho neznám i probudit se vedle nedojedený pizzy.
Problémovky je hodinová lekce v posilovně. Chodím tam
jednou týdně dělat dřepy, kliky a sklapovačky v řadě asi pěti žen před
zrcadlem. Pět nás je asi hlavně, protože to bývá v sedm ráno a nám to
nevadí. Všechny vypadáme úplně stejně a tipla bych nám i stejný věk…i když kdo
ví. Tipovat věk je dnes dost riskantní záležitost. Hodina se přesněji jmenuje
Problémové partie, ale recepční ve fitku to zásadně nahlas komentuje jako
Problémovky. Jen málo slov vystihuje můj život jako celek víc, než tohle moje
milované slovo. A jen málo věci vyřeší tolik mých sraček v životě jako
hodina dřepování.
Nemám moc čas přemýšlet nad tím, jak symptomatický to pro
dnešní dobu je. Kult těla, sport jako náboženství, náhrada pohybu pro lidi
sedící celý den před počítačem…atd atd. V mojí sociální bublině není cool
cvičit. Maximálně jezdit na hype kolech, který nevím, jak se přesně jmenujou,
ale kluci na nich nosí takový hezký polokšilty. Možná se ještě chodí běhat a to
já chodím už pár let, ale z běhání nezesílíte. A já došla do momentu, kdy slabost
prostoupila úplně vším. Byla jsem slabá změnit práci, slabá zvednout tašku,
slabá nosit delší dobu batoh. Každý den mě bolely záda a měla věčně zatuhlý
krk. Pokud vám právě došlo, že budete číst chorobopis ženy v polovině mezi
třicet a čtyřicet let, tak se nemýlíte. Byla jsem slabá a už nejsem (zas
tolik), protože co nám slabým dnes zbývá, než zesílit.
"Mě se spíš protočily panenky z toho, co autorka konzumuje."
Další komentář na můj žaludek. Noacojako. Nejdřív se směju, pak už míň. Kolem sebe vidím jen velkou blikající obrazovku kde se střídají avo-tousty, smoothies, barevný buddha bowls (co to jako vlastně je, měl Buddha rád barevný mističky s řasama a jadýrkama?), s fotkama z posiloven a nových legín na běhání.
Fuck me, virtuální realito, fuck me hard.
Co je správně? Co je uvědomněle? Veganství? Zákaz brček? Žádný igelitky? Krystaly ve vodě? Jantarový vejce do vagíny? Nopoo? Domácí mejdlo? Domácí makový mlíko? Maso z farmy? Etický vejce? Žádný vejce? Jen moje vejce? Pleťová maska z Koreji? Arganovej olej? Olivovej olej? Pivní lázně? Plošný zákaz trdelníku? Crossfit? Quinoa? Mumio? Běhání? Běhání bosa? Losos s mikrokroplastem? Žádnej losos? Bojkot Mladýfronty? Žádný barvy na vlasy? Lokální móda? Žádná móda? Žádný přílohy? Žádný pečivo? Žádná zmrzlina? Memes? Ironie? Matriarchát? Žádný cukr? Žádný kokain? Fair-trade kokain? Sarkasmus? Farmářský LSD?
Když tak koukám do rozepsaných postů, který jsem během pár měsíců stačila nechat na stránkách tohohle deníčku, hezky pod bezpečným zámkem privátních draftů, dva se mi posmívají asi úplně nejvíc. Jeden se jmenuje "Měla jsem sen" a druhej "Nezařaditelný". Nebudu vás ani sebe týrat tím, že bych něco, co zní jako hodně smutná parodie na I had a dream dopisovala, natož zveřejňovala. Ani něco, co už podle názvu zní fakt nepovedeně.
Tuším, že to první je o tom, že něketerý sny je lepší si neplnit (rauty v Puppu během KVIFF) a druhej v podstatě o tom samým, jen v tvrdý vazbě (to není narážka na Řepku, ale mohla by být...je to bohužel jen o tom, že vydat knížku taky nemusí být tak bezvadnej pocit, jak se může zdát).
Jestli ale o něčem rozhodně má cenu psát, tak to není ani tak stárnoucí blazeovanej Barťák (kterej idolem zůstává už spíš jen z nostalgie), více nebo méně sexistickej ceremoniál na KVIFFu ani navoněná bída urousanejch rób z Ateliéru Poner u tající ledový stěny na Moet párty.
Nemá ani cenu fňukat nad životem obecně, protože na to mám stejně teplou vanu, menstruační kalhotky a Crocsy, kýbl zmrzliny, Braník, Netflix, HBO Go, vidinu nový kérky a pleťovou masku, teda věci, který SAMOZŘEJMĚ vyřeší dospěle každej problém od prasklý žárovky po vyhoření v práci. A pak taky vodku. A Chaku Khan.
Takže o čem, že teda má cenu psát? Nihilisti větší než já prominou, ale něco se najde (jako poslední pivo na dně lednice). Třeba Bělehrad. Město, který voní popcornem, voňavkama a masem na grilu.
Na Bělehradě je skvělech hned několik věcí - je rozkročenej někde mezi Římem v roce devadesát pět a součastností, jak malovanou v rappovejch klipech (návštěva místní diskotéky na Dunaji jako důkaz místo slibů). Uštěpačná přezdívka "Paříž východu" mu může občas slušet stejně, jako zamilovaně vyslovený "Jugoška".
Najdete tu Nový Bělehrad, nekonečnou panelákovou step čítající zhruba 200 tisíc obyvatel, ale taky největší pravoslavnej chrám sv. Sávy, věčně nedostavěný, kam právě ruští patriarchové nalifrovali masivní sponzorský dar svým bratřím ve formě kopule pozlacené 24 karátovým zlatem.
Zlato, kříže, drahý kamení, malovaný ikony a třpytivý lustry na jedný straně, na druhý straně DIY panelákový bytečky, trčící zašlý klimatizace, věčně kapající na ulici a Západní brána Bělehradu, monstrózní dvouvěžák s vyhlídkovou restaurací ve 35. podlaží. Nefunkční. Prostě hip hop kam se podíváš.
Vyhídková restaurace ve 35. patře Západní brány Bělehradu nefunguje od roku 1996.
Jak dlouho nefunguje Pizzerie Tavolino nevíme.
V přízemí jen funkční osvěžovna s šíšama, kam chodili jen sídliskoví borci.
Na to jsme byly malý paní.
Byl pátek třináctýho. A ačkoli celý týden bylo konečně na pár dní něco, co se tvářilo jako jaro, v pátek odpoledne se nad Prahou zatáhlo a začalo nepříjemně pršet.
Jenža já věděla, že i přes to, že jsem se neoblíkla nijak extra prakticky a do deště už vůbec ne, tak tam musím. Na nultý nástupiště, prašným půlperónem až skoro k ústí tunelu, kterým vlaky opouští Hlavní nádraží. V pátek 13. byl totiž poslední den, kdy měla otevřeno malá nenápadná nádražka s bufetem ve zdi pod magistrálou.
Ten teplej déšť asi nebyl náhoda, stírala jsem svým nepraktickým baloňákem rosu na kolejích a moje promočený tenisky se obalovaly bahnitým prachem polozapomenutýho nástupiště.
Tohle místo pro mě bylo jedno z těch míst, o kterým víte tak nějak celý váš dospělý život. Pokaždý, když jsem opouštěla Hlavák a míjela tuhle nepravděpodobnou restauraci ve zdi, jsem si říkala, jak moc tam brzo půjdu. Jasně, tam prostě musím. Hned zítra, hned v sobotu, hned příští čtvrtek.
Ale nikdy jsem tam nešla.
Minulý týden sdílela kamarádka fotky právě odtamtud s notickou, že tahle legenda zavírá. Pátek 13.
Vypravila jsem se tam ještě ve čtvrtek navečer. Ale čekal mě jen zavřený slunečník a za sklem chaotický ježek.
Rautová sezóna je v plným proudu. Předjaří (nesmyslný slovo, neexistující roční období) voní v Praze laciným rautovým vínem, pozvraceným centrem Prahy, čpí antibiotikama, na kterých je střídavě půlka města a je cítit z lidskýho potu, voní jako soté a friťáky. Bude jaro - vykvetou stromy a do tý doby tu je intenzivní maraton rautů.
A je trochu legrační, že rautovej peak je během vrcholícího půstu. Kterej jsem se letos rozhodla držet. Panebože, ty to vidíš, ale v Česku to znamená si pod sebou podžíznout rautovou větev.
Nikdy bych byla neřekla, že budu s nostalgií vzpomínat na obří vegetariánský lví rauty Petra Vachlera v Lucerně. Přišlo mi to jako excentrickej nápad s devadesátkovou new-age příchutí jednoho velkýho devadesátkovýho egomanika. Dokonce mi přišlo správě česky subverzivní, když tam jednou nějakej humorista švejkovsky pašoval řízky. I přesto bývaly právě opulentní rauty, který zabraly celou hlavní chodbu pasáže Lucerna, vrcholem a svatým grálem rautový sezóny.
Chápu, že dramaturgie večera byla zvlášť v poslední vachlerovský době taky hodně pryč a oscilovala někde mezi Jardou Duškem, přechozeným sklepáckým humorem a bizarním panoptikem "pro lidi" (moderace Lucie Bílý, haló), ale aspoň dávala vyniknout tomu, co bylo ve finále to důležitý- raut a večírek (filmový průmysl a Česká televize nesouhlasně mručí).
Kde jinde máte možnost se zdarma hodně středním vínem ztřískat v šatech "na lepší", zapálit si vedle Bartošky, pozorovat opilý herce (já vím, nezní to až tak zábavně, ale někdy nepotřebujete ke štěstí zas tolik, nesmíte bejt furt tak needy) a cpát se smaženýma pakorama z góvindy a makronkama (ano, to byly doby, kdy byly makronky cool a vrchol světový cukrařiny, jsem oficiálně stará foodbolgerská pamětnice).
Já a vachlerovský Lev léta páně 2013. Najdi si na blogu. Je to včetně pravidel, jak vyzrát na (pořádnej) raut.
Poslední dny a večery trávím zavřená v pokoji s Amandou. Od vidění se známe už roky, ale pořádně jsme se začaly bavit až teď, když nepočítám několik parties z minulýho roku. Vy ji určitě znáte taky, minimálně z perverzní (špatně perverzní) reklamy na Kinder Bueno.
Znáte to. Někdy si nejlíp pokecáte s člověkem, co je na stejný vlně jako vy, ale je vám tak cizí, že nezná žádnou vaši dřívější verzi, která by vás brzdila v realizaci verze budoucí. Symbióza, lišejníky, vzájemně si děláte dobře, vzájemně si jste katarzí. Za poslední dny jsme se s Amandou staly friends for life.
Mám za sebou první semestr na FAMU, momentálně řeším jen zkoušky a jsem zavřená doma. Takhle systematicky jsem se neučila nějaký tři, čtyři roky. Hned na začátku mě vyděsila ta Pandořina skříňka prokrastinace, kterou jsem otevřela při prvním pohledu na vágní zápisky z přednášek. Proč se učit o skandinávský kinematografii 10. let 20. století, když si můžu vyhledávat vzory PVC ubrusů a nacházet přitom i transparentní a navíc na skleněných stolkách ,Vsadím se, že v televizi v tomhle obývaku futuristický minulosti běží reklama na Kinder Bueno.
A od téhle transparentnosti je jen kousíček k aspikům. Kdyby vás náhodou zajímalo nutriční složení toho kuřecího, tak tady:
Bezmyšlenkovitě vejdu do krámu. Až po pár minutách mi dojde, kde to vlastně jsem. Stojím v sekci bio v DMku a můj skelný pohled se zastaví na nějkých biotyčinkách. Jsou to takovýty sladký výlisky rozšmelcovanýho jablečnýho, fíkovýho a navimjakýho pyré. Ve skutečnosti tyhle výživný raw amarouny vypadají jak zkažený šušně. Plný cukru. Okamžitě jich pět kupuju. Miluju je. Taky pytík kečupových biosaurů. Chipsy pro děti, který se tváří jako "zdravá alternativa" průmyslovýho zla z nějaký škrobový kejdy je ve skutečnosti snad ještě nezdravější. Bohužel, tohle funguje. Nálepka bio někdy dokáže vypálit sítnici a mozek nejedný biomatce a biotaťkovi. Mně je to jedno. jediný, co je teď důležitý, je opojná chuť cukru a mastný smaženosti s nádechem sladkýho kečupu.
Jdu dál. Albert. Vlastně bych měla svačit zeleninu. I v noci klidně. Ok. kupuju kilo Polabský baby mrkve. V protějším chlaďáku přibírám ještě bio uzenej tempeh. To bych taky měla jíst. A zrovna na to mám děsivou chuť. Jsem schopná sníst celou kostku za pár minut, víte to? Já už to bohužel vím. Nakonec dostanu ještě chuť na ořechy. Kešu? To jsem měla včera. Pistácie předevčírem. Makadamiový ořechy stojí jako průměrnej hodinovej plat. Meh. Takže volím uzený solený mandle, který chutnají jak tabák do vodnice a mají odér zapařených nohou. Když je otevřete, nemůžete přestat se cpát. Přemítám, jestli to stříkají esencí ve stejný fabrice, ve který se vyrábí kočičí granule. Je to hnus. Ale skvělej hnus. Mimochodem, kočičí granulky už jsem taky ochutnala. Na světě jsou mnohem horší věci.
