S AMANDOU JSME FRIENDS FOR LIFE

Poslední dny a večery trávím zavřená v pokoji s Amandou. Od vidění se známe už roky, ale pořádně jsme se začaly bavit až teď, když nepočítám několik parties z minulýho roku. Vy ji určitě znáte taky, minimálně z perverzní (špatně perverzní) reklamy na Kinder Bueno.



Znáte to. Někdy si nejlíp pokecáte s člověkem, co je na stejný vlně jako vy, ale je vám tak cizí, že nezná žádnou vaši dřívější verzi, která by vás brzdila v realizaci verze budoucí. Symbióza, lišejníky, vzájemně si děláte dobře, vzájemně si jste katarzí. Za poslední dny jsme se s Amandou staly friends for life.



Mám za sebou první semestr na FAMU, momentálně řeším jen zkoušky a jsem zavřená doma. Takhle systematicky jsem se neučila nějaký tři, čtyři roky. Hned na začátku mě vyděsila ta Pandořina skříňka prokrastinace, kterou jsem otevřela při prvním pohledu na vágní zápisky z přednášek. Proč se učit o skandinávský kinematografii 10. let 20. století, když si můžu vyhledávat vzory PVC ubrusů a nacházet přitom i transparentní a navíc na skleněných stolkách ,Vsadím se, že v televizi v tomhle obývaku futuristický minulosti běží reklama na Kinder Bueno.

A od téhle transparentnosti je jen kousíček k aspikům. Kdyby vás náhodou zajímalo nutriční složení toho kuřecího, tak tady:

GASTROŠÍLENÁ

Bezmyšlenkovitě vejdu do krámu. Až po pár minutách mi dojde, kde to vlastně jsem. Stojím v sekci bio v DMku a můj skelný pohled se zastaví na nějkých biotyčinkách. Jsou to takovýty sladký výlisky rozšmelcovanýho jablečnýho, fíkovýho a navimjakýho pyré. Ve skutečnosti tyhle výživný raw amarouny vypadají jak zkažený šušně. Plný cukru. Okamžitě jich pět kupuju. Miluju je. Taky pytík kečupových biosaurů. Chipsy pro děti, který se tváří jako "zdravá alternativa" průmyslovýho zla z nějaký škrobový kejdy je ve skutečnosti snad ještě nezdravější. Bohužel, tohle funguje. Nálepka bio někdy dokáže vypálit sítnici a mozek nejedný biomatce a biotaťkovi. Mně je to jedno. jediný, co je teď důležitý, je opojná chuť cukru a mastný smaženosti s nádechem sladkýho kečupu.

Jdu dál. Albert. Vlastně bych měla svačit zeleninu. I v noci klidně. Ok. kupuju kilo Polabský baby mrkve. V protějším chlaďáku přibírám ještě bio uzenej tempeh. To bych taky měla jíst. A zrovna na to mám děsivou chuť. Jsem schopná sníst celou kostku za pár minut, víte to? Já už to bohužel vím. Nakonec dostanu ještě chuť na ořechy. Kešu? To jsem měla včera. Pistácie předevčírem. Makadamiový ořechy stojí jako průměrnej hodinovej plat. Meh. Takže volím uzený solený mandle, který chutnají jak tabák do vodnice a mají odér zapařených nohou. Když je otevřete, nemůžete přestat se cpát. Přemítám, jestli to stříkají esencí ve stejný fabrice, ve který se vyrábí kočičí granule. Je to hnus. Ale skvělej hnus. Mimochodem, kočičí granulky už jsem taky ochutnala. Na světě jsou mnohem horší věci.

Třeba moje příšerný PMS.