GASTROŠÍLENÁ

Bezmyšlenkovitě vejdu do krámu. Až po pár minutách mi dojde, kde to vlastně jsem. Stojím v sekci bio v DMku a můj skelný pohled se zastaví na nějkých biotyčinkách. Jsou to takovýty sladký výlisky rozšmelcovanýho jablečnýho, fíkovýho a navimjakýho pyré. Ve skutečnosti tyhle výživný raw amarouny vypadají jak zkažený šušně. Plný cukru. Okamžitě jich pět kupuju. Miluju je. Taky pytík kečupových biosaurů. Chipsy pro děti, který se tváří jako "zdravá alternativa" průmyslovýho zla z nějaký škrobový kejdy je ve skutečnosti snad ještě nezdravější. Bohužel, tohle funguje. Nálepka bio někdy dokáže vypálit sítnici a mozek nejedný biomatce a biotaťkovi. Mně je to jedno. jediný, co je teď důležitý, je opojná chuť cukru a mastný smaženosti s nádechem sladkýho kečupu.

Jdu dál. Albert. Vlastně bych měla svačit zeleninu. I v noci klidně. Ok. kupuju kilo Polabský baby mrkve. V protějším chlaďáku přibírám ještě bio uzenej tempeh. To bych taky měla jíst. A zrovna na to mám děsivou chuť. Jsem schopná sníst celou kostku za pár minut, víte to? Já už to bohužel vím. Nakonec dostanu ještě chuť na ořechy. Kešu? To jsem měla včera. Pistácie předevčírem. Makadamiový ořechy stojí jako průměrnej hodinovej plat. Meh. Takže volím uzený solený mandle, který chutnají jak tabák do vodnice a mají odér zapařených nohou. Když je otevřete, nemůžete přestat se cpát. Přemítám, jestli to stříkají esencí ve stejný fabrice, ve který se vyrábí kočičí granule. Je to hnus. Ale skvělej hnus. Mimochodem, kočičí granulky už jsem taky ochutnala. Na světě jsou mnohem horší věci.

Třeba moje příšerný PMS.

Který se mnou právě musíte prožívat. Je mi vás moc a moc líto, chudáčci.

Z Alberta s mrkví pod paží, mandlema v kapse a bio-tempehem v ruce v  stoupám nákupním chrámem konzumu až nahoru. Do food-courtu. Mám jeden jediný cíl - Zlatý obloučky.

Netuším, jak je to fyzicky možný, ale celý dopoledne mi vaječníky tlačí na mozek, který v absolutní paralýze nedokáže myslet na nic jinýho, než na CheeseKinga z Mekáče. Slintám na klávesnici jko Pavlovův čokl při představě, jak tuhle hmotu zapiju další hmotou - roztomile růžovým jahodovým šejkem. Blaho.

Ve frontě na Mekáč vypadám s náručí plnou mrkve a tempehu jako ultimátní šílená kráva. Hlavně šílená. Plánovala jsem si objednat ultimátní burger smrti s druhým smažákem navíc, okurkou a extra raclette sýrem, který by se roztejkal na tý křupavý slanině a protejkal až do vrstvy majolkovýho sosu. Jenže víte, že když si teď v Mekýsku objednnáváte tzv. po staru u poklady, tak si nemůžete do sýrových speciálů navolit extra přídavky navíc? To totiž jde jen u samooblužný pokladny, jenže tam zas nemůžete platit mekáčovou kreditkou. Život je jedno velký zklamání proložený extrémně složitýma situacema. A nakonec člověk skončí s obyčejným cheesekingem (1 x smažák a 1x hovězí burger) a blbě zamíchaným šejkem. Prosimvás, "šejk" se tomu říká z nějakýho důvodu. Zkuste nepopírat lingvistickej původ a význam toho slova. Prosím. Když si dáváte cukrovou vatu, tak se taky těžko spokojíte s hrstí růžovýho cukru krystal.

V tramvaji se snažím dvěma prsty držet madla tak, abych při prudkých trhancích nespadla, ale zároveň si dokonale promíchala tající šejk. Pod paží mačkám Polabskou mrkev a tempeh mi čouhá z kapes. V ruce mi stydne sýrovej král. Tramvaj jede cukavě a pomalu. Nadávám, šeptem, pro sebe, úplnej tureťák. Královna každodenní demence.

Na přechodu mě málem zajede tramvaj. Než se vrátím zpátky do kanclu, tak vypiju skoro celej šejk. Málem začnu natahovat. Celou dobu jsem si totiž představovala, jak jím budu zapíjet smažákoburger. Kterej mi už za těch 15 minut nekonečný cesty za Palladia na Letnou vystydl. Jdu brečet na záchod.

Tohle my holky 30 plus párkrát do měsíce děláme. I když máme práci (ale zaměstnání to není, milý pane), nejsme morbidně obézní a máme kamarády a bydlíme a pracujeme někde mezi Letnou a Vinohrady. Máme se skvěle. Taky máme chutě, potřeby, frustrace, mindráky z dětství, puberty a z Instagramu. A tělesný stavy, který mají tendenci nám to připomínat. Nejlepší je nalepit si na čelo post-it "nemluv na mě" nebo si vzít home-office. Změnit práci. Odjet. Nebýt. Nekontrolovat mobil. Stejně nenapsal. Ostříhat se. Přežrat se. Zapít to červeným vínem. Jít plavat. Jít do sauny. Nebo zkusit čokoládovej šejk. Onehdá mi ho doporučoval Stříbrnej Rafael. To je takovej ten kluk hezkej jako obrázek, idol středoškolaček a rapper, co má na Radiu Wave pořad o tom, jak se učí vařit rejži (nebo co). Když jsme se náhodou potkali jako pohrobci kapitalismu jednou v sobotu dopoledne v nejmenovaným obchoďáku v nejmenovaným řetězci s korporátní zdravou výživou a mě při pohledu na něj a na jeho salát málem upad' čerstvej fresh. A tak jsme si chvíli zasněně vyměňovali tipy na prapodivný gastro bizáry a já si připadala zároveň děsně stará a zároveň opojně mladá. 

Podobně rozporuplný pocity mám při každým PMS, který po třicítce přichází s nebývalou intenzitou. Bohudík, že existujou kuřecí nugety. Protože kdybych chtěla jídlo, tak půjdu do restaurace. Jenže častokrát potřebuju prostě spíš gastro-anxiolytika. A taky pocit, že mám na světě svoje místo. U zlatých obloučků je pokaždý. A je mi úzko a veselo zároveň.