PRVNÍ A POSLEDNÍ RANDE NA NULTÝM NÁSTUPIŠTI

Byl pátek třináctýho. A ačkoli celý týden bylo konečně na pár dní něco, co se tvářilo jako jaro, v pátek odpoledne se nad Prahou zatáhlo a začalo nepříjemně pršet.
Jenža já věděla, že i přes to, že jsem se neoblíkla nijak extra prakticky a do deště už vůbec ne, tak tam musím. Na nultý nástupiště, prašným půlperónem až skoro k ústí tunelu, kterým vlaky opouští Hlavní nádraží. V pátek 13. byl totiž poslední den, kdy měla otevřeno malá nenápadná nádražka s bufetem ve zdi pod magistrálou.
Ten teplej déšť asi nebyl náhoda, stírala jsem svým nepraktickým baloňákem rosu na kolejích a moje promočený tenisky se obalovaly bahnitým prachem polozapomenutýho nástupiště.
Tohle místo pro mě bylo jedno z těch míst, o kterým víte tak nějak celý váš dospělý život. Pokaždý, když jsem opouštěla Hlavák a míjela tuhle nepravděpodobnou restauraci ve zdi, jsem si říkala, jak moc tam brzo půjdu. Jasně, tam prostě musím. Hned zítra, hned v sobotu, hned příští čtvrtek.
Ale nikdy jsem tam nešla.
Minulý týden sdílela kamarádka fotky právě odtamtud s notickou, že tahle legenda zavírá. Pátek 13.
Vypravila jsem se tam ještě ve čtvrtek navečer. Ale čekal mě jen zavřený slunečník a za sklem chaotický ježek.

VÍTEJTE V MENTÁLNÍCH 90S

Rautová sezóna je v plným proudu. Předjaří (nesmyslný slovo, neexistující roční období) voní v Praze laciným rautovým vínem, pozvraceným centrem Prahy, čpí antibiotikama, na kterých je střídavě půlka města a je cítit z lidskýho potu, voní jako soté a friťáky. Bude jaro - vykvetou stromy a do tý doby tu je intenzivní maraton rautů.
A je trochu legrační, že rautovej peak je během vrcholícího půstu. Kterej jsem se letos rozhodla držet. Panebože, ty to vidíš, ale v Česku to znamená si pod sebou podžíznout rautovou větev.


Nikdy bych byla neřekla, že budu s nostalgií vzpomínat na obří vegetariánský lví rauty Petra Vachlera v Lucerně. Přišlo mi to jako excentrickej nápad s devadesátkovou new-age příchutí jednoho velkýho devadesátkovýho egomanika. Dokonce mi přišlo správě česky subverzivní, když tam jednou nějakej humorista švejkovsky pašoval řízky. I přesto bývaly právě opulentní rauty, který zabraly celou hlavní chodbu pasáže Lucerna, vrcholem a svatým grálem rautový sezóny.
Chápu, že dramaturgie večera byla zvlášť v poslední vachlerovský době taky hodně pryč a oscilovala někde mezi Jardou Duškem, přechozeným sklepáckým humorem a bizarním panoptikem "pro lidi" (moderace Lucie Bílý, haló), ale aspoň dávala vyniknout tomu, co bylo ve finále to důležitý- raut a večírek (filmový průmysl a Česká televize nesouhlasně mručí).
Kde jinde máte možnost se zdarma hodně středním vínem ztřískat v šatech "na lepší", zapálit si vedle Bartošky, pozorovat opilý herce (já vím, nezní to až tak zábavně, ale někdy nepotřebujete ke štěstí zas tolik, nesmíte bejt furt tak needy) a cpát se smaženýma pakorama z góvindy a makronkama (ano, to byly doby, kdy byly makronky cool a vrchol světový cukrařiny, jsem oficiálně stará foodbolgerská pamětnice).

Já a vachlerovský Lev léta páně 2013. Najdi si na blogu. Je to včetně pravidel, jak vyzrát na (pořádnej) raut.