VÍTEJTE V MENTÁLNÍCH 90S

Rautová sezóna je v plným proudu. Předjaří (nesmyslný slovo, neexistující roční období) voní v Praze laciným rautovým vínem, pozvraceným centrem Prahy, čpí antibiotikama, na kterých je střídavě půlka města a je cítit z lidskýho potu, voní jako soté a friťáky. Bude jaro - vykvetou stromy a do tý doby tu je intenzivní maraton rautů.
A je trochu legrační, že rautovej peak je během vrcholícího půstu. Kterej jsem se letos rozhodla držet. Panebože, ty to vidíš, ale v Česku to znamená si pod sebou podžíznout rautovou větev.


Nikdy bych byla neřekla, že budu s nostalgií vzpomínat na obří vegetariánský lví rauty Petra Vachlera v Lucerně. Přišlo mi to jako excentrickej nápad s devadesátkovou new-age příchutí jednoho velkýho devadesátkovýho egomanika. Dokonce mi přišlo správě česky subverzivní, když tam jednou nějakej humorista švejkovsky pašoval řízky. I přesto bývaly právě opulentní rauty, který zabraly celou hlavní chodbu pasáže Lucerna, vrcholem a svatým grálem rautový sezóny.
Chápu, že dramaturgie večera byla zvlášť v poslední vachlerovský době taky hodně pryč a oscilovala někde mezi Jardou Duškem, přechozeným sklepáckým humorem a bizarním panoptikem "pro lidi" (moderace Lucie Bílý, haló), ale aspoň dávala vyniknout tomu, co bylo ve finále to důležitý- raut a večírek (filmový průmysl a Česká televize nesouhlasně mručí).
Kde jinde máte možnost se zdarma hodně středním vínem ztřískat v šatech "na lepší", zapálit si vedle Bartošky, pozorovat opilý herce (já vím, nezní to až tak zábavně, ale někdy nepotřebujete ke štěstí zas tolik, nesmíte bejt furt tak needy) a cpát se smaženýma pakorama z góvindy a makronkama (ano, to byly doby, kdy byly makronky cool a vrchol světový cukrařiny, jsem oficiálně stará foodbolgerská pamětnice).

Já a vachlerovský Lev léta páně 2013. Najdi si na blogu. Je to včetně pravidel, jak vyzrát na (pořádnej) raut.

Pod záštitou akademie se najelo na úsporný opatření - zdánlivě kvůli znovunastolení dekora, vážnosti a noblesy - zvou se pouze lidi, kteří na předávání tzv.mají co dělat (haló, já tam teda pokaždý vždycky rozhodně mám plný ruce práce a co dělat, hlavně s držením několika skleniček ginger whiskey naráz) a ze stolů oplývajících vege strdím a vege mlékem se víceméně stal tzv. flying raut. Narovinu - dekorum stranou, Rudolfinum je menší a zdánlivě důstojnější, ale každá áftroška, pokud stojí za to, se musí proměnit v nepřehlednej masopustní obraz Hyeronima Bosche a jakákoli důstojnost je to poslední, co potřebujete. (Bohudík se přesně tohle nakonec na Lvech stalo.)

Shrnuto v jedný větě - musí se šetřit. Neříkám, že nerozumím matematice lítajících rautů (komu by to nedošlo, je to oblíbený model, kdy servis chodí s tácy mezi hosty, ale v reálu spíš hosti lítají za personálem), protože má catering větší kontrolu nad jídlem a zdánlivě se předejde plýtvání. Těžko říct, takhle z hlavy, ale neměla jsem pocit, že by ubylo tu a tam pohozených zbytků mezi nedopitýma skleničkama alkoholu, navíc je víc než ponižující běhat za číšníkama a navrch jako někdo, kdo je dočesně vyloučenej z potravního řetězce zahrnujícího maso, je tohle celý prostě maratón, kterej se dá zvládnout jen díky (bohudík) všudypřítomnýmu alkoholu zdrama.

A to se musí nechat, že v tomhle detailu Akademie moc dobře ví, že tady se nešetří. Takže - nesnědla jsem skoro nic, protože se mi personál neustále ztrácel a když už jsem někoho ochotnýho mi dát nějakou fancy jednohubku (Zátiší catering, létající rauty pro všechny, kdo se chtějí cítit jako lepší lidi) našla, tak jsem jí nemohla (maso). Bůh to vidí, takže ty dvě smažený krevety zapírat nebudu, ale strašej mě ve spánku ještě teď (už můžou být Velikonoce, prosím?).
Tah minimalizovat jídlo na úkor množství alkoholu není špatnej. Afterparty to byla náramná (ale o to nejídlo náročnější ještě dva následující dny, au) včetně kouření vedle Jirky Bartošky a opilých herců. Bohudík, že některý věci se nemění (a doufám, že Bartoška je nesmrtelnej).

Jenže pánbů mě za ty krevety potrestal po svým. Asi si řekl, že jsem rozmazlená nevděčná rautová nostalgička a dokázal mi to na zahajovacím rautu Febio Festu:
"Ty máš nostalgii po devadesátkovým Vachlerovi? Dostaneš full devadesátky (mínus Jonák), ale jinak komplet." Tak nějak si představuju, že mě Bůh trollí. Pardon, trošku si ho přivlastňuju, a co?
Od dobový moderace Jolany Voldánový se svatebním výčesem v plesovkách, až po zábavu (Prostřeno styl), kde si můžete vybrat živej jazz nebo reprodukovaný hity posledních 20 let (obojí ve velmi bolestivým provedení).
Raut byl zklamání - slovníková definice navoněný bídy. Oblbnout návštěvníky brsalátem s uzeninou a falešným šopákem je zločin. Stejně, jako k bontonu patřící nedobrý víno (v bohulibých dvouceckách). Stejně, jako mini dezerty, který nebyly dobrý. Stejně, jako všechny teplý jídla, který obsahovaly maso. Stejně, jako fakt, že tam nebylo kuřecí soté (když 90's, tak pořádně). Stejně jako fakt, že nejslepší drinky byly nealko powered by Mattonka. Stejně jako fakt, že akreditace na tenhle festival trvala vytisknout víc, než 15 minut. Dokonalá iluze stroje času.

Warm-up Českýho lva v nejlepší hospodě U Rudolfina. Kdybych to byla bývala věděla, tak bych si tam dala smažák jako paní.

Raut je ese

Raut je esence společnosti, toho, co očekáváš od života. Raut je místo, kde se k tomu nejlepšímu musíš proloktovat nebo vymyslet strategii, jak nad lidovou vřavou vyzrát. Je to společenská událost, kam přijdete s prázdou kabelkou, abyste se ráno vzbudili a našli v ní hranolky, řízek (nebo pakoru) a několik rozmačkaných Ferrero Rocher (a dali si to všechno k snídani ne nutně v tomto pořadí). Od kdy se raut stal smutnou zádušní hostinou, kam musíte předem přijít najedený nebo si přinýst vlastní jídlo? Od kdy mám v kabelce jen zmuchlanej kapesník, rozsypanej tabák a žádnou skleničku s logem Bohemia sektu?
Život je raut.
Je to tak smutný...a tak výstižný.
Když vás nebaví raut, nebaví vás žít.
Trochu se bojim, co bude dál. Trochu mě děsí, že tahle naše lehkovážná alegorie života dostává tak reálný obrysy.


P.S. Chuť mi zpravila producentka Juliána Slivoňová, která tzv. ručně maza chleby na premiérovým rautu k filmu "Švéd v žigulíku" (kterej doporučuju, stejně jako vege chleby Juliány).
P.P.S. Jeden svět jsem vynechala, ale letošní (stejně jako loňská) dramaturgie vegetariánství v hlavní roli s quichem by se mi asi letos dost líbila. Stejně tak, jako houba smíchaná podle vlastního poměru z červenýho a Kofoly. Nojo. Hlavně, že člověk (já) vyvenčil svoje tzv. šaty na lepší.