BĚLEHRAD - MĚSTO, KDE MŮŽETE ŽÍT NEIRONICKY

Když tak koukám do rozepsaných postů, který jsem během pár měsíců stačila nechat na stránkách tohohle deníčku, hezky pod bezpečným zámkem privátních draftů, dva se mi posmívají asi úplně nejvíc. Jeden se jmenuje "Měla jsem sen" a druhej "Nezařaditelný". Nebudu vás ani sebe týrat tím, že bych něco, co zní jako hodně smutná parodie na I had a dream dopisovala, natož zveřejňovala. Ani něco, co už podle názvu zní fakt nepovedeně.

Tuším, že to první je o tom, že něketerý sny je lepší si neplnit (rauty v Puppu během KVIFF) a druhej v podstatě o tom samým, jen v tvrdý vazbě (to není narážka na Řepku, ale mohla by být...je to bohužel jen o tom, že vydat knížku taky nemusí být tak bezvadnej pocit, jak se může zdát).
Jestli ale o něčem rozhodně má cenu psát, tak to není ani tak stárnoucí blazeovanej Barťák (kterej idolem zůstává už spíš jen z nostalgie), více nebo méně sexistickej ceremoniál na KVIFFu ani navoněná bída urousanejch rób z Ateliéru Poner u tající ledový stěny na Moet párty.

Nemá ani cenu fňukat nad životem obecně, protože na to mám stejně teplou vanu, menstruační kalhotky a Crocsy, kýbl zmrzliny, Braník, Netflix, HBO Go, vidinu nový kérky a pleťovou masku, teda věci, který SAMOZŘEJMĚ vyřeší dospěle každej problém od prasklý žárovky po vyhoření v práci. A pak taky vodku. A Chaku Khan.



Takže o čem, že teda má cenu psát? Nihilisti větší než já prominou, ale něco se najde (jako poslední pivo na dně lednice). Třeba Bělehrad. Město, který voní popcornem, voňavkama a masem na grilu.

Na Bělehradě je skvělech hned několik věcí - je rozkročenej někde mezi Římem v roce devadesát pět a součastností, jak malovanou v rappovejch klipech (návštěva místní diskotéky na Dunaji jako důkaz místo slibů). Uštěpačná přezdívka "Paříž východu" mu může občas slušet stejně, jako zamilovaně vyslovený "Jugoška".
Najdete tu Nový Bělehrad, nekonečnou panelákovou step čítající zhruba 200 tisíc obyvatel, ale taky největší pravoslavnej chrám sv. Sávy, věčně nedostavěný, kam právě ruští patriarchové nalifrovali masivní sponzorský dar svým bratřím ve formě kopule pozlacené 24 karátovým zlatem.
Zlato, kříže, drahý kamení, malovaný ikony a třpytivý lustry na jedný straně, na druhý straně DIY panelákový bytečky, trčící zašlý klimatizace, věčně kapající na ulici a Západní brána Bělehradu, monstrózní dvouvěžák s vyhlídkovou restaurací ve 35. podlaží. Nefunkční. Prostě hip hop kam se podíváš.

Vyhídková restaurace ve 35. patře Západní brány Bělehradu nefunguje od roku 1996.
Jak dlouho nefunguje Pizzerie Tavolino nevíme.
V přízemí jen funkční osvěžovna s šíšama, kam chodili jen sídliskoví borci.
Na to jsme byly malý paní.