Nemám moc čas přemýšlet nad tím, jak symptomatický to pro
dnešní dobu je. Kult těla, sport jako náboženství, náhrada pohybu pro lidi
sedící celý den před počítačem…atd atd. V mojí sociální bublině není cool
cvičit. Maximálně jezdit na hype kolech, který nevím, jak se přesně jmenujou,
ale kluci na nich nosí takový hezký polokšilty. Možná se ještě chodí běhat a to
já chodím už pár let, ale z běhání nezesílíte. A já došla do momentu, kdy slabost
prostoupila úplně vším. Byla jsem slabá změnit práci, slabá zvednout tašku,
slabá nosit delší dobu batoh. Každý den mě bolely záda a měla věčně zatuhlý
krk. Pokud vám právě došlo, že budete číst chorobopis ženy v polovině mezi
třicet a čtyřicet let, tak se nemýlíte. Byla jsem slabá a už nejsem (zas
tolik), protože co nám slabým dnes zbývá, než zesílit.
Vtipný je, jak roky posloucháte příběhy lidí, co cvičí a jak
je to udělalo štastnými. A skrz svoje vzdělání a intelektuální aroganci to
analyzujete. Lol, tak co mu zbývá, když je sám. Léči si ego. Zaplňuje
prázdnotu. Hubne po rozchodu. Perfekcionistka, co potřebuje mít neustále
kontrolu. Postmoderní marná snaha o hledání smyslu života. Nevim, dál. A
nakonec je to stejný jako s trdelníkem. V závěru je to opravdu super,
jen škoda toho byznysu okolo.
Nakonec je hodina na Problémovkách stejná jako kdybych si
dala takový duševně-finanční wellness. V době, kdy si musím všechno
obhajovat, všechno je problém, všechno se musí zařídit, ideálně hned, ted.
Jednou jsem ve výdrži v dřepu neudržela absurditu celé situace čtyř
zpocených žen koukajících samy sobě do očí v zrcadle a rozesmála se. Nikdo
se pochopitelně nepřidal. Dřina není pro smích. Styděla jsem se tam pak chodit
dál a vzala jsem kamarádku na hodinu Bosu. Nevíte, co to je? Je to taková
polokoule, co chce, abyste z ní spadly a vy s ní bojujete, aby
nevyhrála. Taky na ní můžete držet výdrž v dřepu. A pravděpodobně to taky
bude postmoderně absurdní situace dokreslující agónii moderního člověka. Jako
jakýkoliv cvik s moderní fitness pomůckou.
Kamarádka to pochopitelně celý shazovala, posmívala se lidem
a mně bylo trapně. Došlo mi, že ten shaming cvičení mě začal hrozně štvát a že
vlastně nechci nikoho shazovat. Že mi naopak přijde neskutečně krásný přes všechno
vzájemný odsuzování, obhajování a povyšování, že se ty sociální bubliny
vzájemně prolnou. Sice jsem přesvědčená, že i tady (stejně jako
v jakémkoliv jiném kolektivu) jsem opět za tu divnou a nemotornou a
zvláštně mluvící holku (protože stále jako holka působím), tak nejde o to,
abychom se kamarádily. Jde jen o to, abychom se neposmívaly. A i když to
člověk, co vymyslel ten nejlepší název na světě, tak stopro nemyslel, název
Problémovky je tak dojemně všeobjímající, že bych ho chtěla vyděsit
k smrti tím, že bych ho objala doslovně. Vymyslel nálepku na celej můj
život – já jsem taková problémová partie svojí rodiny, země i celý civilizace.
Moc přemýšlím, málo dělám a nemám ani děti. Hodně jím, tloustnu a vytvářím dost zbytečnýho drama.
Co ale nejvíc všechny dráždí je to, že svoje cvičení sdílím.
Mluvím o tom všude, kudy chodím. Poznámky typu „fakt? Ale není to na Tobě
vidět…“ přecházím s úsměvem. Hůř snáším komentáře na moje inststories.
Evidentně sdílení zážitků ze života má svoje meze. Nad zamilovanou fotkou
z dovolené si všichni odplivnou nebo dojmou, ale nenapíší nic. Zpocená
fotka z fitka se ale nesdílí. Je to trapný. Pro moje kamarády to není
cool. Najednou mám plno reakcí typu „ježíši už zase? Uklidni se“, „už zase
běháš, loool“, „kvůli tobě se cítím blbě ted ☹“, „co třeba radši dodělat doktorát?“.
A co třeba ne?
Na problémovky pochopitelně chodím dál. I když miluju Bridget
Jones až za hrob, tak zobrazování žen ve fitness bud jako modelek nebo
tlustých zoufalek mi přijde odporný. Já chci vypadat dobře ne protože
patriarchát, ne protože cítím tlak společnosti a ani ne protože mám o 7 let mladšího
kluka. Chci vypadat dobře, protože mě to dělá štastnou. Překvapení!
<3<3 
<3 <3 <3<3<3 <3 <3<3 <3<4
<3
Žádné komentáře:
Okomentovat