HODNÝ HOLKY JDOU DO NEBE, ZLÝ DO PIZZERIE

Štíří období skočilo. Oslavila jsem další narozeniny. V podstatě se nic moc nezměnilo. V podstatě jsem utratila během scorpio-season spoustu peněz za nesmysly, který mi krátkodobě zlepšily život. Následky kapitalismu vyléčíš zase jen kapitalismem.
Musím říct, že letošní rok bych označila jako "Festival Canossa 2018". Ráda bych se dalšího ročníku už neúčastnila, děkuji, vynechám, vyškrtněte mě z newsletteru a zapište mě na jiný. Třeba na turné po regionech, který jsme letos s Danielou odstartovaly.

"Dobrý den, přispějte na postiženou holčičku."
Ne. postižená holčička si právě koupila předraženej svetr, aby se jí udělalo trochu líp.
Jak moc je to se světem v nepořádku se zrcadlí v tom, jak moc je to nejspíš v nepořádku se mnou. Svět je zlej. Já jsem zlá. Ale na chvilku je mi líp.

Ale možná, že není všechno ztraceno.
Můj metabolismus je zpátky. Zkouším si pěstovat svojí vnitřní Itálii. Našla jsem svojí Geniální přítelkyni.

Moje neapolská Geniální přítelkyně. Dokonalá, krásná, lahodná: pizza.
Přesněji pizza ze San Carla. Dospěla jsem do fáze, kdy na ní myslim každej den. Dospěla jsem do fáze, kdy se dokážu zamilovat do pizzy. Už jen do ní.

Vážně - jestli mi něco dokáže rozšířit zorničky, jako prvotřídní koks, jako Fenty Beauty za akční ceny, jako Marek Vašut v reklamě na skleničky na prosecco z Lidlu, pak je to právě lahodná pizza Margherita z pizzerie San Carlo.
Dokonalá iluze Itálie na talíři i v celým lokálu, který se nebojí středního kýče, který má evokovat Neapol. Včetně soundtracku on point. A obsluhy. Nebo  třeba mistra pizzaře s vykasanými rukávy, potetovanýma rukama a monoklem, který vás mentálně přenese na předměstí Neapole. A možná, že uslyšíte i dialekt.
Ať už zajdete na Letnou nebo kousek pod Karlovo náměstí, nebudete zklamaní. Pizza je tenká, horká, měkká i křupavá. Tady není prostor pro experimety. Tady nechávám své gastrobizarní já venku, ať počká. Tady si dejte klasiku. Nepotřebujete víc. Žádnej ananas, ani šunku. Dvě stovky a během pár desítek minut se na chvilku ocitnete ve svojí vnitřní Neapoli.
Můžete to zapít malinkým espressem, můžete to zajíst domácím tiramisu. Zapít Crodinem nebo si dát Aperol. To je fuk. Důležitý je najít svojí geniální přítelkyni. A já ji už mám. A nebojim se jí sežrat.


P.S.
Když máš depku, sežer hodně lepku. Halina Pawlovská.

NEMÁŠ ZAČ!

Určitě jste si všimli, že během posledních pár dní nejsem sama, kdo se rochní v sebetrýzni a snaží se vyhrabat z hoven, kterým se jinak tak pěkně říká život.

Intermezzo - tady si vždycky představím dvě filmový scény, který jsem pochopitelně viděla na prahu raný puberty a tak mi ovlivnily zbytek života, asi jako rozvod rodičů nebo první menstruace.

Jedna z nich je legendární Atreyovo trápení v Bažinách smutku, kde totální nemedikovaný depresi doslova podlehne jeho věrný kůň Artex. Teda chcípne, je to kůň, žejo. Neva - přesně takhle v tý bažině smutku (nebo hoven) bojujem a umíráme každej den všichni. Nicméně - viděli jste v životě něco víc heartbreaking, než je tohle? Já asi ne. Navíc si dodnes, ve svých skoro dvaatřiceti, upřímně myslím, že Nekonečný příběh je papežtější než papež a strčí do kapsy celou světovou filosofii (sorry, dědo).

Druhá scéna je zrádná past plná splašků (čti hoven) z Pokladu na Stříbrném jezeře. Pomalu mizící ruka chamtivýho lotra třímající nějaký pozlátko pomalu mizí pod hladinou (hoven).
I v týhle scéně, která mě dokázala v dětství traumatizovat skoro stejně, jako když jsem si sedla na hořící františek, je všechno utrpení dnešní doby.

Konec vizuální přestávky.

Každopádně je báječný, když si uvědomíte, že se v tomhle septiku jménem život netopíte sami, že těch ručiček svírajících zlatý tele v bažině smutku je kolem spousty.
Že Artex nejsem jen já, ale seš to i ty. Možná, že sdílením hoven ty hovna nakonec smrdí o trochu míň. Proto děkuju každýmu známýmu i neznámýmu, kdo si najde chvilku a napíše - ať už je to sofistikovaný hejt nebo pochvala (čumíte, co?). A taky děkuju Arianě Grande za tohle: