Intermezzo - tady si vždycky představím dvě filmový scény, který jsem pochopitelně viděla na prahu raný puberty a tak mi ovlivnily zbytek života, asi jako rozvod rodičů nebo první menstruace.
Jedna z nich je legendární Atreyovo trápení v Bažinách smutku, kde totální nemedikovaný depresi doslova podlehne jeho věrný kůň Artex. Teda chcípne, je to kůň, žejo. Neva - přesně takhle v tý bažině smutku (nebo hoven) bojujem a umíráme každej den všichni. Nicméně - viděli jste v životě něco víc heartbreaking, než je tohle? Já asi ne. Navíc si dodnes, ve svých skoro dvaatřiceti, upřímně myslím, že Nekonečný příběh je papežtější než papež a strčí do kapsy celou světovou filosofii (sorry, dědo).
Jedna z nich je legendární Atreyovo trápení v Bažinách smutku, kde totální nemedikovaný depresi doslova podlehne jeho věrný kůň Artex. Teda chcípne, je to kůň, žejo. Neva - přesně takhle v tý bažině smutku (nebo hoven) bojujem a umíráme každej den všichni. Nicméně - viděli jste v životě něco víc heartbreaking, než je tohle? Já asi ne. Navíc si dodnes, ve svých skoro dvaatřiceti, upřímně myslím, že Nekonečný příběh je papežtější než papež a strčí do kapsy celou světovou filosofii (sorry, dědo).
Druhá scéna je zrádná past plná splašků (čti hoven) z Pokladu na Stříbrném jezeře. Pomalu mizící ruka chamtivýho lotra třímající nějaký pozlátko pomalu mizí pod hladinou (hoven).
I v týhle scéně, která mě dokázala v dětství traumatizovat skoro stejně, jako když jsem si sedla na hořící františek, je všechno utrpení dnešní doby.
Konec vizuální přestávky.
Každopádně je báječný, když si uvědomíte, že se v tomhle septiku jménem život netopíte sami, že těch ručiček svírajících zlatý tele v bažině smutku je kolem spousty.
Že Artex nejsem jen já, ale seš to i ty. Možná, že sdílením hoven ty hovna nakonec smrdí o trochu míň. Proto děkuju každýmu známýmu i neznámýmu, kdo si najde chvilku a napíše - ať už je to sofistikovaný hejt nebo pochvala (čumíte, co?). A taky děkuju Arianě Grande za tohle:
A Carly Rae Jepsen za tohle:
Jak píšu na začátku - posledních pár dní bylo na rochnění se životem plodný. No a tady Ariana mně inspirovala k tomu, abych si napsala takovej seznam věcí, za který bych rituálně, ironicky i zcela vážně chtěla poděkovat svým ex. Čistě gastronomicky, samozřejmě.
GASTROSEZNAM (DÍKY, DALŠÍ):
Už si nemusim připadat blbě, když jím 2 x víc, než můj kluk. (Tohle bývá spojený s divnými pohledy personálu restauračních zařízení.)
Už si nemusim připadat blbě, že piju víc, než můj kluk. (Tohle bývá kupodivu taky spojený s divnými pohledy obsluhy.)
Už si nemusim připadat blbě, že piju neskaféčko a nepoznám rozdíl v kávových odrůdách.
A můžu pyšně říkat: je mi to jedno, život je moc krátkej a plnej hoven na to, abych řešila kafe nebo fronty na kafe.
Už si nemusim připadat méněcenná za to, že mě máma naučila vařit jen polívky z mražený zeleniny, pytlíku a rybí prsty.
Už si nemusim připadat blbě, když chci snídat cigáro místo jídla.
Nemusím mít několikadenní zácpu způsobenou nemožností si u něj dojít na velkou.
Ráda bych taky poděkovala XY, že mě naučil, co jsou to grundle.
Jinému XY bych ráda poděkovala za to, že mě vzal na moje první phočko v životě (before it was cool).
Dalšímu XY za to, že mi ukázal thajský kari (pro hnidopichy - zelený).
Jinýmu za to, že mi na první rande donesl chlebíčky.
A taky tomu, co mě neopustil, když jsem měla otravu z rybího chlebíčku, ale držel mi vlasy a hlavu nad záchodem a taky palce, aby to rychle přešlo (přešlo, ale styděla jsem se pak ještě několik dní).
Díky, kluci, next!
Pakočko, fakt jsi potomek Patočky (toho Patočky)?
OdpovědětVymazatJá bych řekl, že je to klidně možný. Moc se mi líbí, jak píše. A taky mám rád Arianu.
Vymazat