Vánoční gastro tradice nedodržujeme. Žádnej kapr, žádný pečení cukroví. Když vyrůstáte s mámou, která je na vás sama, tak vás pak ani v dospělosti nijak zvlášť netrápí, že neumíte (a ani nezkoušíte) deset druhů cukroví. A ani letos si žíly netrhám. Rozhodně ne kvuli rohlíčkům a adventním věncům. Místo toho si na instáč vyfotím nový tetování nebo svetr s blbým nápisem.
Z Letný before it was cool, přes Semily na sídlák
První vánoce, který si dokážu v útržcích vybavit byly asi z Podkrkonoší. Tam jsem se narodila a tam žila moje babička a občas i já. Ezo kraj plný šílených a geniálních lidí. V tomhle rázovitým kraji se ryby nejí. Tradičně se na Štědrý večer servíruje houbovej Kuba, kde byste v chudým podhůří hledali kapry, že.
Jenže já si vůbec nepamatuju, že by kdy máma udělala Kubu. Možná tehdy babička. Co si ovšem pamatuju úplně přesně je to, že babička nikdy nevzala rybu do pusy. Ani blbý filé. Podkrkonošská nátura, která se sice za první republiky stala druhou (!) ženou místního zlatníka, kterej jí prej koupil auto i s řidičem, ale pach rybiny jí nikdy nepřestal smrdět. Ale ke Kubovi trpělivě filé dělala pro zbytek rodiny. Babičku si skoro nepamatuju. Ale vím, že kouřila celej život denně jednu cigaretu u kamen, neuměla svíčkovou, kterou jednou prý tak posrala, že z ní máma má od tý doby dětský trauma a nejedla ryby. Nevím, možná je to málo, ale i těhle pár útržků mi přijde až bizarně relevantních.
Co si z dětských vánoc vybavím dokonale jsou barevný světýlka na stromek ve tvaru lucerniček a to, když jsem si sedla na vafky na františka. Zapálenýho, samozřejmě. Možná, že to byla jen sofistikovaná metoda, jak mě připravit na všechno pozdější utrpení, jako když zjistíte, že Ježíšek není. Protože chvíli toho zjištění si rozhodně nevybavuju. Fyzická bolest to nejspíš zachránila.
K čemu mi bylo do života dobrý to, že jsem pár let na to vzala do ruky rozpálenou tetinu kulmu, nevím. Ale bolelo to jako všechny moje pozdější rozchody.
Další dětský vánoce v Podkrkonoší si vybavuju taky jen matně. Jednou jsme zkoušeli pouštět v lavoru ořechový skořápky se svíčkama a mně přišlo romantický, aby se na tuhle událost zašla podívat Barbie s Kenem. Opřela jsem je o kraj lavoru, hezky vedle sebe namačkaný, aby si to užili. A pak jsem na chvíli někam odběhla a když jsem přišla zpátky, Kenovi se čoudilo z dlaně, která mu trčela do lavoru a potkala se se zabržděnou skořápkou. I Ken poznal, že život bolí a od tý doby jsme skořápky vynechali.
Samozřejmě, že jako každá dobrá máma mi to i ta moje v rámci svých možností dělala hezký celý dětství. Jen jsme to měli po našem. Místo kapra to nejluxusnější filé z Delvity a místo cukroví Vienettu. Tahle jsme to táhly na Letný a později i na jednom pražským sídlišti. Stomemek živý v pubertě vystřídal praktičtější umělej, ale filé a Vienetta zůstaly nafurt. I teď, když už jsem dost velká holka na to, abych večeři připravovala já. Některý gastrotradice je prostě skvělý držet, nejlíp ty, který si samy vytvoříte.
