Od doby, co jsem se přestěhovala do Bosny, zažívám mnohá více či méně příjemná dobrodružství. Někdy člověka překvapí absurdní způsob, jakým tady funguje doprava. Nejsou tu například jízdní řády, místní prostě nějak vědí, v kolik kdy a co jede. Začínám si myslet, že existuje jakési jugošské kolektivní vědomí časů odjezdů autobusů (ale ničeho jiného). Ostatní lidé, kteří na tuto mentální síť napojeni nejsou, se prostě ráno posadí na zastávku a čekají třeba do oběda. Toto cvičení nás učí trpělivosti a udržuje nás místo sezení u počítačů venku, na čerstvém vzduchu. Poměrně nepříjemné pak může být prozření, že to, co už čtyři dny kašlete, je prach, protože je tu čas od času trojnásobně silnější znečištění vzduchu, než v Pekingu. „Sice máme nejhorší vzduch na světě, zato ale nemáme vodu,“ shrnul zprávu o smogu v komentáři jakýsi obyvatel Sarajeva. Narážel tak na častá přerušování dodávek vody, údajně kvůli opravám potrubí.
Podle četnosti těchto oprav musí roury pamatovat minimálně pradědečka Gavrila Principa, Vodovody a kanalizace Sarajevo se však nedávno v poměrně vyostřené kauze opřely do novin Oslobođenje, které odstávku vody označily za redukci. Kauza pojmenovávání stavů netekoucí vody trvala mnoho dnů, pak ji vystřídal skandál přítomnosti vepřového masa v armádní kuchyni. Dnes se pro změnu zabýváme tím, zda alarmující úroveň smogu, kterou naměřila americká ambasáda, ve skutečnosti neovlivnil kouř vycházející z blízké restaurace s masovým pokrmem čevapi. Díky těmto zásadním diskusím se alespoň nikdo nemusí stresovat obecným nedostatkem, ekologickou katastrofou a náboženskou a národnostní tenzí, jako v jiných zemích. Někdy je tu ale vody víc než dost. Okapy zde nekončí, jako v jiných státech v kanálu, ale 10 centimetrů nad chodníkem. Když pak hodně prší, je jedno, že všechno moře si už vzalo Chorvatsko, Jadran můžete zažít třeba na Ulici Maršala Tita po cestě pro rohlíky. Dobro došli. Místní řidiči pak rychle vjíždějí do megakaluží vedle chodníků a suplují tak přílivové vlny, což je ohromná legrace. A taky tady pořád hraje turbofolk.
Proti těmto radostem každodennosti se dá bojovat různě. Rozhodně rovnou přeskočím údajné blahodárné účinky chození po obrovských horách s lidmi, kteří to považují za zábavu a jdou na vrchol stále rychleji a rychleji, a to i přesto, že nahoře není žádná hospoda. Ne. Tady se léčí jídlem. Božským, jugošským, slaným i sladkým, tekoucím, horkým i studeným, sladoledem nebo pitou a klidně všechno najednou, tady se nesoudí.
Ukázky socializace skrze jídlo jsou zde viditelné prakticky na každém kroku. Jdete na obrovskou horu s lidmi, kteří to považují za zábavu a jdou na vrchol stále rychleji a rychleji, a to i přesto, že nahoře není žádná hospoda? Nevadí, nahoře totiž bude pravděpodobně jugoš s pitou, ajvarem, sýrem, kuřetem, baklavou, jablky a kávou, který vás bez okolků pozve k pařezu, abyste si také dali do trumpety.
Máte opravdu mizerný den, prší a k tomu vás někdo před minutou míjel v autě? Pokud jste v Sarajevu déle než dva dny, už máte pravděpodobně svou nejoblíbenější pekárnu, ve které vás paní pekařka oslovuje „ljubavi,“ takže nevěste hlavu a zaskočte se tam ohřát na sirnicu, kurkumový rohlíky, zeljanicu nebo skutečně nemravné buchty, které jsou doslova vymáchané v bosenské verzi nutelly. Chcete si dát salát? Dejte si ho. Pokud jste ale v místním salátovém baru byli více než jednou, a tudíž si vás již pamatují všichni číšníci, kterým souhrnně říkáte Harun, dostanete k salátu čokoládový muffin a objevíte se na oficiálním instagramovém účtu konkrétního podniku.
Pohostinnost místních adoptovali i cizinci, kteří v Bosně žijí. Velvyslanci, humanitární pracovníci i vojáci. Na tomto místě musím vysvětlit, že jsem se loni v září tak moc zamilovala do Bosny, že jsem od té doby nemyslela na nic jiného, než jak se sem dostat zpět. Vymyslela jsem tedy mnoho způsobů od stáží, dobrovolnictví, studia až po placenou práci a nějakým záhadným štěstím mi vyšly všechny možnosti. Nemám sice čas chodit s děckama večer do hospod, ale zato se hodně najim.
Veškeré konference, bankety, kulaté stoly, oslavy výročí založení Československa, dobročinné bazary a mnohé další akce se tady pojí s hromadami jídla. Za tu dobu, co tu žiji, jsem dostala tolik jídla zadarmo, že teď musím pro vyrovnání karmy pod stromeček koupit kozy alespoň dvěma vesnicím v Africe.
Abych měla kromě jídla ještě nějaký další způsob, jak trávit volný čas, začala jsem se spolubydlící Aničkou chodit do místního pěveckého sboru. Když jsme jeli na první koncert do města Konjic, nepřekvapila mě informace, že dostaneme oběd. Já toho dokážu sníst hodně, v Konjicu jsem se ale trochu bála, že to dál nepůjde. Polívka byla telecí a protože nejím maso, obávala jsem se, že toho pro mě na stole moc nebude. Druhý chod byly naštěstí uštipci, slané smažené koblihy, které se máčejí v kajmaku, k tomu množství zeleniny a sýrů. S úlevou jsem se do toho pustila a když jsem zjistila, že to zelí na talířku vedle mě není pro všechny, ale jen a jen pro mě, skoro jsem se štěstím rozplakala. Najedla jsem se dosyta. V Česku se málokdy stane, že si spletete hlavní chod s předkrmem. Je to hezký pocit. Je to pocit, jako když dostanete druhý oběd. Skutečně jsem tomu nevěřila, když přede mnou přistál další talíř. Ostatní členové sboru mi navíc poslali své talíře zelí, protože pochopili, že my Češi zelí můžem. Nasoukala jsem tedy do sebe vše, do posledního zrnka rýže, do posledního ždibíčku zelí. Nebyl by to Balkán, kdyby po druhém obědu nenásledovala některý z tureckých vybraných desertů, například divná nafouklá sušenka naložená v sirupu, politá sirupem. Koncert se nám podařil, zejména v altu jsem ocenila, jak je najednou snadné opřít se do bránice. Takhle se v Bosně podněcují přirozeně posazené hlasy.
Vrcholem tohoto žraní zadáč byl minulý týden kurz evropské bezpečnosti na vojenské základně Butmir. Někdy v půlce října se mě zeptal profesor, jestli bych o kurz měla zájem. Bylo mi to fuk a nic jsem od toho nečekala, ale slíbil mi 6 kreditů, tak jsem řekla, že teda jo. Čas běžel a najednou mi v mailu přistál program kurzu. Rychle jsem prolítla informace o tom, že na základně není kostel a v případě potřeby odveze nějaký voják věřící zahraniční studenty do města na bohoslužbu, a zamilovaně zabodla oči do kolonky OBĚD GARANTOVÁN.
Na papíře to vypadalo hezky: bohatý výběr, vegetariánské, halal i košer verze, zelenina, ovoce, dezerty. Vzhledem k předsudkům, které díky otcovejm historkám z vojny k armádní kuchyni mám, jsem to brala s rezervou. Vegetarián si na to tak trochu zvykne. Žít jako vegetarián v Bosně nebývá úplnej med, co si budeme. Vycvičily mě nicméně střední Čechy, kde jsem strávila letošní červenec (no tak ten párek z tý zelňačky vyndáte no) a snědla tolik smažáků, že mi doteď nechybí, což mi ubírá na češství.
První den na Butmiru jsem zjistila, že můj dosavadní život, všechny rodinné zážitky, všechny milostné okamžiky, všechny nádherné momenty s přáteli, byl život v nepoznání opravdového štěstí, kterého může lidská bytost dosáhnout. Při vstupu do jídelny jsem si dle rozzlobené kartičky na stěně vydesinfikovala ruce a vzala si tácek. Přede mnou se otevřelo nebe. Nádherné překypující rautové vany plné všech příloh, salátů, slaných koláčů, omáček, zeleniny, ovoce, dezertů a várnice houbové polívky. Káva, čaj, džus, několik druhů sýra a neomezený množství oliv. Po třech měsících života bez mámy jsem si na talíř kydla asi půl kila bramborový kaše a při tom zvuku kydání kaše do talíře jsem se opět málem rozplakala (my tady nemáme metličky ani šťouchadlo, navíc mi to připadá zbytečně pracné, dělat bramborovou kaši). Blaženě jsem si odnesla tácek k velkému stolu, slastně sledovala, jak šťáva z grilované zeleniny stéká do ďolíku v bramborové kaši. Bylo to krásné obědové kóma. Asi tak na 3 minuty, než jsem si uvědomila, kde to vůbec sedím. „Can you pass the salt please?“ vytrhl mě z takřka zbožného zírání na dušený hrášek něčí hlas. Vedle mě seděl muž v uniformě. A vedle něj další muž v uniformě. Kolem stolu bylo takových mužů několik. Všichni se na nás usmívali. Všichni zřejmě dlouho neviděli mladé ženy v oblečení, které nevypadá jako močál. Najednou jsem si vzpomněla, že sedím v armádní jídelně a že kolem mě kromě několika civilních spolužáků sedí výhradně vojáci, kteří se na mě usmívají a žádají mě o sůl. V tento moment se musím vrátit v čase do dob, kdy jsem žila šedivý život plný jízd metrem. Na trase metra B si na mě jednou sedl mladík, protože si mě nevšiml. V bývalé Jugoslávii si na mě muži nesedají a nemyslím si, že by to bylo absencí metra. Rakouští vojáci s červenými barety cenili své bíle zuby, podala jsem jednomu z nich sůl a nevěděla, kam se dívat dřív. Spolužačka Fatima mě chytila za ruku a řekla „to je jako být dítětem v cukrárně, že?“ „kde je všechno zadarmo a máma na tebe nevidí,“ doplnila jsem ji. Na světě není hezčí kombinace, než faktorů zdravého mládí a hromady jídla zadarmo. Navždy budu vzpomínat na ty 4 obědy, kdy jsem se nemusela bát pořádně si naložit na talíř a kdy mi po dlouhé době vůbec nevadilo, že musím jíst s dalšími lidmi, místo abych seděla doma a koukala u oběda na seriál.
Plyne z toho nějaká pointa? Možná. Jak napsala drahá Pakočka, možná je údělem Balkánu být sněden. Za mě je to rozhodně lepší varianta, než být rozstřílen. Bojovat proti válce láskou nemá smysl, protože láska je jen pro někoho. Dušený hrášek je tady ale pro všechny. Make food, not war milá Bosno. A pokud ještě nevíte, jak vypadá nebe, věřte mi, vypadá jako armádní jídelna na Butmiru.
PRO VÝVAŘOVNU NAPSALA A SEŽRALA BALKÁN MAGDALÉNA FAJTOVÁ
Jmenuji se Magda a je mi 24 let. Vloni jsem se zamilovala do Bosny a letos už tuhle lásku žiju na 110%. Mám ráda kočky, Bosnu a špenát. Nemám ráda slova fáč, platforma a esej v mužském rodě. Bojím se šneků a dvojčat a jsem fanynkou chorvatského seriálu Crno-bijeli svijet. Působím v Sarajevu jako Češka turistica a občas o tom píšu blog.
Žádné komentáře:
Okomentovat