P(ostgastrální) F(uk) 2020

Když nás Respekt oslovil s anketní otázkou, jaké máme předsevzetí na rok 2020, pochopitelně jsem neváhala. Maminka bude mít radost, ukáže to možná i strýcovi, možná se podívá i učitelka dějepisu z gymplu. Marné radosti mého života, dotáhla jsem to až do anketní rubriky prestižního časopisu. Wow. Aniž bych to ale chtěla shazovat (ráda zodpovím jakoukoli otázky komukoli, opravdu!) musela jsem se sama sobě trochu vysmát a současně se ušklíbnout nad svojí odpovědí. Napsala jsem ji spontánně za deset vteřin a věřím, že to bylo podobně i u Jany. Emoce jsou u nás při psaní důležité. Obě se psaním živíme a když už nás za to nikdo neplatí, musíme to psaní zadarmo tzv. cítit. Asi jako když máte silný PMS a lehké křeče v břiše naznačují, že se ženský úděl letos už podvanácté připomene s tím, že život bolí. Bolí ho vytvořit, bolí ho v sobě zadusit, bolí ho udržovat na světě i ho bolí nechat být. Takže to tak teď berte – dostala jsem psací krámy.

foto:Johana Pošová, já jsem ta vlevo 

ROK 2019 PODLE VÝVAŘOVNY

Jakoby s příchodem dvacátých let a s blížícím se koncem roku měli všichni plný ruce práce s rekapitulováním. Já osobně spíš kapituluju, většinou před překlepy a špatnou interpunkcí. Ale ani to mi nezabrání udělat výcuc ze všeho, co jsme pro vás během roku 2019 napsaly. A jestli čekáte nějaký předsevzetí, tak ode mne se ho nedočkáte. Já si přeju jen ležet ve vaně, číst si a dívat se na další řadu Drag Race. Vy si můžete vzít třeba mobil a pročíst všechno, co jste nestihli. Od toho tu tohle období, kdy nevíme, jestli je den nebo noc, středa nebo sobota, přece je!

LEDEN

V lednu jsem konečně vyrazila do jídleny, která mě lákala už dlouho. Jen pár kroků od Vltavský a Letná to není, milý pane!

MOŽNOSTI MILOSTNÉHO ROMÁNU PRO SINGLES STARTERPACK

Měla bych chodit na rande, ale místo toho většinou ležím ve vaně, pojídám sýrový koule a čtu. A přemýšlím nad tím, že moje naděje na to, že to brzo bude lepší, měsíc co měsíc odtéká odpadem…

Je to přesně týden, co jsem přečetla Možnosti milostného románu od Jana Němce. Je to přesně týden, co mě ta knížka dojímá a sere zároveň. A nejsem si tak úplně jistá, jestli je to vážně jen ta kniha nebo její autor. Těžko to odlišit, což byl pravděpodobně záměr, s přidanou hodnotou umělecké licence slovutného mladého literáta. Tak se o něm referuje. Ironický, že já už jsem se pasovala do kategorie „stará“, evidentně literáti do tohohle šuplíčku přejdou až zešediví, obličej jim zmoudří vráskami do kterých se vepsal jejich vnitřní a vnější život, kdežto ženy stárnou s každým měsícem rychleji a rychleji. Kadencí neoplodněných vajíček odtékajících co měsíc nazmar odpadem.

SUDETY V DUŠI A MÍSTO NÁHROBKU MOTOREST

Podzim. Znamená třeba to, že vám ve dvaatřiceti dojde, že nestačí nastavit termostat na havajských pětadvacet, ale musíte si na karmě zapnout topení. Konečně tak můžete přestat chodit po bytě ve vlněným svetru a outdoorových ponožkách a tvářit se u toho, že je to fashion choice.

Možná vám vypovíme nájemní smlouvu. Možná mám ještě v lednici ještě zbytek burákovýho másla. Možná mám někde zapadlou poslední cigaretu. Možná bych si měla přestat kupovat oblečení, ve kterým mně nikdo nebere vážně. Gentrifikace postupuje. Kdo vyhrál kolik cen Emmy. Kruhy pod očima. Otoky kolem očí. Ten chlup, co mi pravidelně raší kolem pihy u levýho rtu. Nekřupej si pořád záda. Když se do čtyř odpoledne nenajím, tak do šesti ještě určitě neomdlím. Kolik kafe jsem dneska vypila? Před pár lety jsi vypadala tak zdravě. Všechno má strukturu, když ji neznáš, nemůžeš dělat věci pořádně. Lidé pozdního kapitalismu.Další svatba v instagramovým feedu. Je to na stěně pavouk? Je nám líto, vaše objednávka byla zrušena, vaše Dámejídlo. Bude Lidl na Letný v listopadu nebo v prosinci? S mejkapem vypadám líp. S mejkapem vypadám starší. Proč mám kolem oka otoky? Poslala jsem ti zadání do mailu. Dostane se moučný červ do čaje z Marks & Spencera? Ne, nemám čas s vámi probrat vaši novou nabídku bankovních produktů. Zkuste to v pondělí. Hello, thank you for the delivery but I got wrong items, see the attached order number below. V kolik zavírají na poště? Ta nová Výměna manželek byla k zblití. Bezlepkový Birell. Nepřeháníš to s rozjasňovačem? Greta. Ježiš, dneska jsem si zapomněla vyčistit zuby. Hezký den, díky za vaši zprávu, vaší žádosti se budeme věnovat jakmile to bude možné. Možná bych si měla vzít paralen. Piju pivo bez alkoholu a kouřím trávu bez THC. Autobazar jaromíra Soukupa. Můžu pít čaj na močový cesty, protože mi prostě chutná? Ne, Černobyl jsem neviděla. Jedna notifikace. Dvě zprávy. Blik. Blik. Je vidět, že se v tom vlněným svetru nadměrně potím? Flek od kafe na oblíbených šatech. Košile z COSu jsou mačkavý. Umřel Karel Gott. Už jsem ti ukazovala, jaký se mi líbí boty na tom e-shopu? Smrdí odpad nebo to je kočičinec? Rihannina přehlídka prádla byla skvělá. To je tak roztomilý, jak v Japonsku oblíkaj pejsky do námořnických oblečků. Ten rohlík v lednici je starý asi pět dní. Na to nemám názor. Kde je toustovač? Jak se máš, mami? Já se mám dobře. Další emo meme. Už nemůžu poslouchat Mø. Nechceš se konečně naučit s Excelem pořádně? Oběma nám je přes třicet a moc jiný už nebudeme. Ten prach vymetu zítra. Zadání jsem četla, pracuju na tom. Kdy je u domu kontejner na objemnej odpad? Ve dvě je meeting. Omlouvám se, byla jsem nemocná. Nekupuj si nic, co musíš žehlit. Michaela Jonášová. Nemáte někdo Multisportku? Poprosím shellac na nohy a na ruce. Čekáme tě v zasedačce. Můžeš tam být v šest? Vědci zjistili, že podzimní úklid je prospěšnější, než ten jarní. Tamara Klusová. Kdy začíná Stardance? Pardon, mám zpoždění, ale jsem na cestě.

JAK JSEM DÍKY ARIANĚ GRANDE OBJEVILA CHUŤ NORMALIZACE

Kdybych napsala, že jsem měla za sebou pár špatných dní, byla bych si škodná. Fakt je, že konec letošního léta, který jakoby vlastně snad ani nebylo, začal tak nějak pi°ou ke zdi.

Víte, na co se těším, jako malý děcko, celých pár měsíců?

Přežiju váš ironicky zvedlej koutek, ale těším se na koncert Ariany Grande (toho času zítra a já nemůžu dospat). Pár měsíců jsem měla přislíbený lístek, který jsem si i během tisíce dalších povinností byla vyzvednout. Po peripetiích s tím, jestli ho opravdu budu mít, jsem ho konečně držela v ruce, pravej, s měňavým vodoznakem, svatý grál mých posledních pár měsíců. Jen se smějte. Nad Dejvicema zapadalo slunce a život byl nádherný.

Druhý den v práci, mezi jednou povinností a jedním breakdownem na záchodě, jsem se chtěla přesvědčit, že se mám na co těšit...takovým tím fyzickým způsobem, víte, ne? Vytáhla jsem lístky z kabelky a chtěla je narovnat, působily tak pomuchlaně, tak smutně...jenže jsem zapomněla, že mám auru holky, která projde metr od pyramidy talířů a sklenic v zázemí kuchyně a ta SPADNE (to se mi fakt stalo na brigádě v jedný římský pizzérii). JEDNÍM NEŠIKOVNÝM POHYBEM, KTERÝ TRVAL SETINU SEKUNDY JSEM ROZTRHLA ODTRHÁVACÍ ČÁST LÍSTKU. Panika. Slon v porcelánu. Můj život stojí za hovno. Nešikovná. Blbá. 

Když prvotní panika polevila, díky duchapřítomnosti přátel na chatu jsme místo oběd vyrazila směr nejbližší prodejní místo Ticketportálu. Kde mi slečna sdělila, že duplikát na Arianu mi udělat nemůže, že musím na centrálu. Ta, bohudík, nebyla daleko. Na centrále jsem asi musela působit podezřele a zoufale zárověň, jen si to představte - Prada brýle (z druhý ruky) a roztržený lístky na vyprodanej koncert. Novinářský. Podezřelý. Nakonec ovšem vyhrál soucit a za poplatek jsem dostala fungl nový lístky. Děkujíc Bohu (který je žena) jsem vyšla na Politických vězňů a pokračovala za nosem doufajíc, že na mě nespadne ani piáno ani neuklouznu na banánový slupce, při čemž mi lístky zahučí do kanálu. Když v tom BUM! Žádný padající klavír ani seroucí holub, žádný blesk z čistýho nebe, který by zpopelnil můj poklad. Přede mnou byl vchod do starýho domovního komplexu, s vrátnicí a cedulí s nabídkou hotovek do stovky. Kantýna. 

Jaká ironie, že opravdová kantýna je hned vedle svýho moderního já, denně plnýho turistů a manažerů, kteří v záchvatech obžerství tláskají Naše maso proložený panáčky něčeho-víc-než-jen-slivovice.

Další paradox je, že jsem se dívala přímo do sídla KSČM, která sídlí přímo na - ano - ulici Politických vězňů. Promiň, mami, tati, všichni, ale musela jsem. Chvilku jsem se ochomýtala kolem cedule, nechala se zlákat čevapčiči za hubičku a než jsem stihla zaplout do budovy, ujmul se mně vrátný, který byl jako postava z Ženy za pultem. Příznačnej dědek s dobově podezřívavým tónem "vy snad něco hledáte, madam" ode mne slyšel jen "já se jdu najíst" a než mě stihnul nasměrovat, provlíkla jsme se pootevřenou mříží a zamířila podle šipky.

SELHÁNÍ

Je půlka srpna. Nedá se nic dělat…jako v neděli po obědě, už prostě víte, že co jste nestihli doteď, tohle léto už nedoženete. Mně se ale někdy podaří si ještě užít i nedělní večer a noc a v pondělí ráno strkám v práci hlavu do písku co nejhlouběji, abych pak prskala a vytřepávala ten zalezlý písek ještě ve středu. Tak je to i srpnem. Může být ještě fajn, babí léto si jde hezky užít, ale shit, podzim je na dohled.

Protože mě už letos nečeká nic, tak si dovolím retrospektivu tohoto léta takto v předstihu. Odjakživa pro mě totiž léto začíná v průběhu června, aby vyvrcholilo právě v těchto dvou měsících, které ráda přirovnávám k víkendu. Stejně jako jsme naprogramovaní žít na dva dny v týdnu aka víkendová zrychlená haluz, tak od dob povinné školní docházky moc dobře víme, že léto – tedy sluníčko, bezstarostnost, koupání, výlety a smích od ucha k uchu – to je červenec a srpen. Dvě kapky radosti v deseti měsících vrstvení ochranných izolací před okolním chladem. (Čti s vědomím skrytých jinotajů!)

Opovažte se komentovat, že máte rádi podzim…že nejhezčí roční období je jaro. Že v zimě jsou Vánoce. Shořte v pekle všichni. Jsme fixovaní na léto, ať už si to přiznáme nebo ne. A možná jste freelance pololidi nebo makáte na dlouhý a krátký týdny a neznáte život v poměru 5:2, gratuluji. Nemusíte číst dál. Já se letos min od února, ale spíš od 1. ledna, stresovala tím, co budu toto léto dělat. Bála jsem se, že celé budu jen pasivně čumět doma do stropu přesně jako jsem strávila zimu. Bála jsem se, že mi proteče mezi prsty asi jako protékají roky po třicítce. Všechno se hrozně zrychlilo, a přitom mám pocit, že se nic neděje. Nakonec jsem se ocitla naprosto neplánovaně a nechtěně na pár místech, na které budu během dlouhé zimy vzpomínat. Není to ani Toskánsko, nejsou to Filipíny.

TINDERMAPA PODLE PAKOČKY

Že jsem dosáhla pomyslného dna Mariánského příkopu svýho zoufalství poznám obyčejně tak, že si po objednání pizzy, na kterou je můj budget už velmi těsnej, z pizzerie Da Antonio, stáhnu Tinder.

Nejdřív si ovšem musím pořádně poplakat, nejen, abych se utvrdila ve svý sebelítosti, ale prakticky proto, abych ty fotky svalů, motorek, wakeboardů, nažehlených bílých košil a vysmátých opálených borců na velbloudech viděla pokud možno co nejrozmazaněji.

Zaručeně pomáhá otevřít si Braníka a zjistit, že jeden váš ex je ženatej, druhej má dítě a třetí má už pár let podle všeho (zdroj zaručené informační deprese známý jako Instagram) šťastný a idylický vztah.

Bohužel ne s váma.

Vy máte podle Instagramu sice nový boty a nabitej pracovní program, ale IRL čekáte na to, jestli Wolt pošle aspoň pěknýho poslíčka, v ruce máte pivo z večerky, na sobě tepláky a rozmazanou řasenku.

PRÁZDNINY V PRAZE

Pro někoho jsou prázdniny ve městě tím nejdepresivnějším, co se se může v životě dospělýho jedince přihodit. Já se sice ráda v chóru kolegů, kamarádů a náhodných kolemjdoucích (ok, to už kecám) přidávám k soustavnýmu pindání na počasí, horka a sucha, na rozpálený tramvajový zastávky, na upocený tyče a sedadla v tramvajích a na ulepený koženky v autobusech, kde si musíte dát dobrej pozor a v krátkých šatičkách si na ně nepřilepit zadek, abyste tam pak nenechali srdíčko potu s typickým potupným zvukovým doprovodem. Píčuju, jako každej, kdo musí trávit většinu léta ve městě, na rozkopaný ulice, nesmyslný obmněny v jízdních řádech, odstávky vody, odstávky metra, odstávky soudnosti většiny obyvatel zmožený vederem, únavou, prací, prachem a chlastem.
Jenže jako člověk, kterej nemá v DNA zabudování plánování, využívám každý chvilky k tomu, abych mohla lozit poloprázdným městěm, hlavně místy, kam se normálně sotva dostanu. Neplánuju, chodím městem a nemrzí mě, že nejedu k moři, který jsem stejně neplánovala. Hledám moře ve městě. A nacházím. Stejně, jako jsem našla uprostřed města stánek s koupákovým langošem.

Povaha neplánování je často nepraktická, čím jste staší, tím se stává složitější a často je vnímaná negativně, jako alibismus. Jenže já už se v životě tolikrát přesvědčila o tom, že plánovat vlastně tak úplně nejde. A proto jsem se naučila courat rozpáleným městem. Sedět, čumět a poslouchat. A vymyslet si univerzální odpověď na všetečnou otázku "kam letos jedeš na dovolenou".
Summertime sadness jak vyšitá.

SMAŽÁK, BUŘTY A PARAZIT: KVIFF 2019

Popelka v Grandhotelu neboli Puppelka (za tenhle humor by mě měli zavřít, já vím)

Grandhotel Pupp má odjakživa auru opulence, toho lepšího v životě, všeho toho, co obyčejně v naší každodennosti chybí. Hotel Pupp je pro mě dokonale šťastná představa dekadence, jakou si romanticky spojuju s Paříží v době kurtizán, Římem Gabriele D’Annunzia, s kompletně celou La Traviatou nebo stylizovaným světem Wese Andersona. Máma mi jednou za čas ráda vypráví, jak byla ve Varech na ozdravným pobytu v šedesátým osmým, v srpnu. Jak těsně před příjezdem tanků tančila v hotelu Pupp na skleněným parketu. Nevím, jestli si to celý trošku nepřibarvila. Já si to hýčkám v hlavě jako krásnou vzpomínku na něco, co se nejspíš nestalo, co jsem sama nezažila, ale o to jasněji si to umím vybavit do maličkejch detailů.

Pupp je prostě říše snů obyčejných lidí.

I já, trpící lucidním sněním, jsem si v životě často představovala pohádkový příběhy o Popelce v hlavní roli se mnou (promiň, Libuško), později možná Pretty Woman (promiň, Julie), který se odehrávaly v prvním případě na plese pohádkovýho grandhotelu, v druhým v dekadentním Becher’s baru. V těhle snech figuroval skoro vždycky Bartoška, teda spíš moje fantaskní verze prince na bílým koni s jeho ksichtem. A cigaretou v ruce.

 

Jak už to tak v životě bývá – realita se se sny míjí úplně dokonale.

LANGOŠ, SMOOTHIE, PAMÁTNÍK PSA A ROZČTVRCENÁ PROSTITUTKA

Začala sezóna zahrádek, piva do kelímku, langošů a vůkol český pohody s vůní smáža a upatlaných grilů. A tak jsem se rozhodla zahájit sezónu u stánku na místě, který byste nejspíš nečekali.
Uprostřed městečka malebná vesnička, dalo by se říct. Protože místo, kam vás vezmu na poctivýho langoše by kousek od magistrály čekal málokdo. Kašlete na Riegráče nebo unifikovaný zahrádky na Letný a pojďte se mnou na daleko lepší místo. Za odměnu vás čeká chlazenej Ferdinand do kelímku a mrazivý Četnický humoresky.

Vikslajvant s potiskem patinovanýho mořenýho dřeva. Jak se staví sen vibes.

NAROZENINY S BRUCEM

Mám ráda Bruce Springsteena. Ne náhodou mám na stehně vytetováno velmi ošklivě provedenou poctu mé nejoblíbenější písničce Hungry <3. Když jsem tuhle vzpomínala na to, jak jsem k tomuhle asi největšímu sympaťákovi v naší galaxii přišla, došlo mi, že to byla deska ve vinylové sbírce kluka, se kterým jsem kdysi dávno pradávno žila. Něco mě v té dychtivé horoucnosti, se kterou Bruce zpívá, uhranulo a dodnes když slyším jeho hlas, těžko ovládám slzy. Jde ale i o jeho texty…klišé, jistě. Ale Hungry <3 mě tehdy trefila přímo do toho mého hladového, popleteného a věčně hledajícího srdíčka, aby se tam zavrtávala rok od roku hlouběji.

SVÁTEK ZMATEK

Svátek matek mi začal jako stereotyp života pozdní mileniálky v ještě pozdějším kapitalismu: do plnýho koše v koupelně mi spadla nová rtěnka od Rihanny. Začala jsem se hrabat ve zbytcích použitý gázy, chomáčů chlupů a mastných ubrousků a rtěnka v ceně 3 průměrných hodinových mezd se propadala pořád hlouběji a hlouběji do ulepených sraček. A já do nich hlouběji a hlouběji nořila ruce.

Nejhorší na tom nebylo ani tak to, jak moc celá tahle scéna působila jako metafora mýho života, ale že jsem automaticky spustila přinasranou samomluvu. Jsem to pořád já, ale čím dál tím víc se začínám podobat svojí mámě. Ruka zapadla do polovyschlýho šušně. Našla jsem rtěnku. A taky svojí mámu ve mně.

Je to ve mně jako v koze. Moje máma. Poslední dobou mě rozčiluje, dokonale mi rozhodí sandál jakoukoli maličkostí. A následně mě vyděsí to, jak jsem v jí v lecčem podobná.

VÝVAŘOVNA ZASE O ROK MLADŠÍ

SLAVÍME NAROZKY 5. ČERVNA S BUCHTAMA A RADIEM WAVE V KASÁRNÁCH KARLÍN >>> https://www.facebook.com/events/1313745705416966/ 

LESNÍ PLODY

Už několik týdnů rozepisuji články, které nikdy nedokončím. Říkám si, že se k nim vrátím, ale to se nikdy nestane. Naopak načnu nový a skončí to s ním stejně zoufale. Přijde mi to pro moje nálady teď asi dost symptomatické. Něco mi tzv. najede a pak mě to taky rychle přejde. U některých návalů je lepší počkat, protože máte tendenci udělat něco, co vám 10 z 10 kámošů zakazuje. Takže uf, přešlo to. U jiných je to zase škoda, protože v rámci kreativního přetlaku by i vzniklo něco super…ale meh, už se mi nechce, pojďme si radši dát drink nebo pustit netflix. Řekla jsem si ale, že to nevzdám a zkusím udělat takovou selekci. Je to dnes trendy vydávat výkřiky…tak tady máte moje momentální emocionální bublaninu, nedopečený, napůl syrový, ale při správných podmínkách myslím dost chutný kusy jednoho moučníku.

-------------------------

S ženskýma to moc neumím. Včera mi paní výčepní ve smíchovské nádražní restauraci Oáza připomněla, že 99 ze 100 žen ve službách na mě reaguje jako bych zlomila srdce jejich synovi a ještě svedla manžela. A řekla, že jejich svíčková je moc sladká a ty odrosty už jsou fakt hodně vidět…a nohou jim u toho dusím yorkšíra. Neříkám, že při dané příležitosti bych nezvládla zničit nějaké ženě život vším vyjmenovaným, ale věřte mi, že tohle spiknutí je vůči mě totálně nefér. Chápu, že práce s lidma, natož třeba v hospodě, musí být fakt náročná. Ale ženský se většinou tváří, že to nejnáročnější, co je v životě potkalo je to, že mě musí obsloužit. Už jsem pochopila, že v tom nejsem sama, power games ženského pohlaví jedou na plné obrátky a já si říkám, čím to je? Může jít jen o folklór českého pohostinství nebo jde o postoj, ke kterému se vypracuje každá správná ženská po letech praxe práce s lidmi? Girl power trend do Chlebíčku Letná nebo do Oázy evidentně zatím nedorazil…

Dlouho jsem si to brala velmi osobně, než jsem se poslední dobou setkala s podobným postojem u sebe. Reagovala jsem neskutečně popudlivě na slečnu, sice ne z pozice autority v pohostinství, ale uvědomila jsem si, že ji stírám čistě jen protože je jako obrázek narozený viditelně o víc než desetiletí po mně. Zmije. Pomalu mě přibývající roky pasují do role “ženský”, do oslovení “paní”, a tahle nová kapitola mého života bude mnohem delší, než ta předešlá. A bohužel se na ní necítím vůbec připravená. Jak se taky dá připravit na to, že stárnu? A že rodí nové a nové holky? :O Musím si na to dávat pozor, mám strach, že budu taková za zahořklá bába, co v tramvaji píchá do mladých holek špendlíkem… A má na hlavě holuba. A v kapse smažený květák. 

--------------------------

JANA A DANIELA

Znáte nás vůbec? >>> http://www.vyvarovna.com/p/o-nas.html

DÍTĚ V ŘÍŠI DIVŮ

Disclaimer: tohle bude kurva sentimentální a dramatický, protože miluju drama a pathos jako v italských operách, amerických rom-comech a velkých románech.

Nečtěte dál nebo si ode mne v metru odsedněte, pokud tohle není váš šálek matcha-latté, protože tohle jsem já, holka, který občas tečou slzy jako hrachy, když nad Libní zapadá sluníčko a v uších jí hraje balada od Troye Sivana.

Asi si říkáte, že je divný, že jsme se vrátily z Tokia a nikde žádnej zápisek.
Žádný vyznání lásky se vším, co k tomu patří, víte, takovýto vyznání, co se říká na svatbách v romantických komediích – včetně legračních historek s nejrůznějšíma momentkama plnýma roztomilýho nedorozumění, který vás nakonec o to víc sblížilo.
Takový ty chvilky oťukávání, pomrkávání, který končí dokonalým sexem a pohádkovou svatbou „happily ever after“ (o tom následným „after“ se ovšem v rámci těhle příběhů diskrétně mlčí).

A ne, žádný svatební proslov se konat nebude. Tokio nikdy nebude můj životní partner.
I když jsem si ho vysnila.
Tokio je milenec.
Někdo, kdo je to všechno, o čem jsem snila jako malá, kdo má plnej potenciál být můj životní partner, ale potkali jsme se v tu nejnevhodnější dobu.
Možná, že se prostě do konce života budeme potkávat a souznít, ale nejspíš si nikdy nevyměníme sliby a prstýnky před oltářem na našem „happily ever after“.
Jsou města a situace, na který vás jako malou holku nikdo nepřipraví.

LEXAURIN A UMAMI

Nenávidím létání. Je to pár let, co se ve mně probudila nesnesitelná panická hrůza, která víc nebo míň povoluje nebo sílí. Otravuje mně občas v metru, na rozhlednách, ale zaručeně v letadle. Na svým posledním letu před 4 lety na jih Itálie ji se mnou prožila Daniela a od tý doby mi věří, že umím být nesnesitelná a vycukaná ,jen co vystoupím z autobusu na Terminálu 1.

Jenže touha po Tokiu a kamarádi byli (bohudík) silnější, než iracionální strach a díky Becherovce, Lexaurinu a odpornýmu severo-italskýmu pivu jsem celkem se ctí překonala sama sebe a svoje strachy. Letěly se mnou tam a zpátky, žádný zázraky jako v Lourdech se nekonaly, ale za celých pár letů jsem nikoho neoblažila variací na legendární scénu z Bridesmaids.

Co by člověk pro lásku neudělal. Přesně jako pokaždý, když jsem i přes paniku a neskutečný závratě s nějakým klukem lezla na rozhlednu, kostelní věž nebo vyhlídku.

A pak se to stalo. Nabuzená a přiblblá po 12 hodinách v letadle, jsem po cestě rychlým vlakem z letiště do města a jednomu přestupu na nadzemku, vystoupila v srdci Tokia, v Shinjuku. My jsme sice pokračovali podle Google map dál směrem k našemu ubytování, ale jakoby se čas na chvíli zastavil. Všude vonělo smážo a umami, davy lidí, aniž by působily nekoordinovaně a chaoticky a ulice zněla úplně jinak, než jsem kdy byla zvyklá.
Mohli jsme zpanikařit. Zastavit se a pozorovat to.

Ale my šli dál, jako Alenky králičí dírou.

A já si poprvý uvědomila ten pocit, kterej jsem si následný týden pěstovala a chtěla si ho odvézt domů: najednou, ve městě kde žije 30 miliónů obyvatel, jsem se po dlouhý době necítila cizí a sama, i když jsem paradoxně právě v tý situaci byla.

SEDMIKRÁSKY

Byly jsme tři. Teď jsme dvě. Není to správně ani špatně. Vývařovna byl a je ostrov svobody. Jako v tom socialistickým křížovkářským vtipu – ostrov svobody na 4, teda na 9.

Kuba, teda Vývařovna.

Ano, není to náhoda, dalo by se říct, že jsme objevily „totální komunismus, který neprosadila ani KSČ“. I v něčem tak chaotickým a iracionálním, jako je holčičí přátelství ve všech jeho nuancích. Ve vší euforii i deziluzi.

Fotky: Johana Pošová

Vývařovna je virtuální safe-space – nikdo vás nekontroluje, nikdo neťuká na hodinky s dead-linem, nekontroluje překlepy, nikdo neříká jak, kdy a o čem psát. To všechno s sebou přináší přesně to, co si představuju pod pojmem svoboda – nejen možnost dovolit si cokoli chceme, ale taky přijmout zodpovědnost za všechno to kolem – překlepy počínaje a hejty na to, jaký jsme dyliny blbý konče.

Vývařovna je život. Život je raut. A každej raut někdy končí. A začíná novej. Kdybych byla Tamara Klusová, určitě bych zmínila něco o tom, jak se energie přelívá, nikdy nekončí, jen se transformuje. Ale nejsem Tamara Klusová. To bych se totiž taky uměla dobře vdát a mít hodně lajků. Nemám ani jedno. Ale postupně zjišťuju, že je to všechno tak, jak to má být. Mám totiž ten náš ostrov.

Spravovat ostrov svobody není vždycky fun and relax, Jančura by mohl povídat. Za nějakých 7 let existence se toho stalo tolik – Karol vystřídala Daniela a Hannah teď…nebude střídat nikdo. Energie se přelila a z Matky, dcery a Ducha svatýho se staly Sedmikrásky.

V tý trojjedinosti jsem vždycky viděla symboliku. Byla přirozená, tak moc, až byla něčím skoro nadpřirozená. A já věřím, že nemusí být fyzická, ten Duch Vývařovny je tu dál. (Ok, teď už skoro můžu být Tamara Klusová!) Vývařovna jsou a vždycky budou tři rendlíčky a trojobal.

Nebylo to vždycky snadný a nebude ani dál. I to je život. I tak chceme pořád obývat tenhle ostrov svobody. Psát si co chceme, jak chceme a nebát se překlepů ani hejtů. Nenechat se tlačit tam, kde nám není příjemně, od toho máme ostatně třeba právě práci.
Vývařovna není práce. Vývařovna jsme my, všemu a všem navzdory.

A neznamená to nic víc, že my tu budeme dál. Dvojjediný, s křeslem pro hosta, s prostřeným stolem plným smažáků, hladovění, Braníků i holčičího lamentování. Jsme tři i ve dvou.

Fotky Johana Pošová

HLAD

V pubertě jsem hledala životní moudra v klasické literatuře, dnes mi stačí jeden díl Girls, abych propadla přesvědčení, že jsem právě prohlédla životní pravdu v celé její surové ryzosti. Good dick is a prison je Dostojevskij mých thirties. Nevím, jestli tento viditelný úpadek mých snah o pochopení smyslu bytí lze nějak kvalitativně hodnotit, asi jde o příznačný projev doby a já se s tím vezu. Současně taky nevím, zda seriály můžu vinit za jistou mentální pomalost, kterou na sobě pozoruji…i když si ráda myslím, že jsem bystrá a přechytračelá jako liška ryšavá, tuhle mi kamarádka řekla vtip vycházející z mé vlastní historky a já jen tupě civěla. Nepochopila jsem to. Možná bych to dala anglicky. Možná nikdy…každopádně mě to vyděsilo. Když se s někým seznámím, většinou hned v úvodu straším, jak jsem „moc“ a že to jen tak někdo nedá. Dobře vařím, mám ráda fotbal, vystudovala jsem historii a moje dream auto je Jaguar XJ40, prostě ne každý tohle vydýchá, chápeš, měl by ses bát, protože jsem jasná srdcovka…no, lol, sice jsem přechcala mámu v pubertě, aby mi prošla noc venku, ale život nepřechčiju. V něčem jsem hrozně málo a těžko se dotýkám vůbec průměru. A není nic bolestivějšího, než když mi tohle zrcadlo nastaví právě někdo, na koho chci vlastně zapůsobit.

JEDNOU POJEDU DO JAPONSKA, MAMI!

"A na co se nejvíc v Japonsku těšíš?"

Zarazila jsem se. Na tuhle otázku bych přece měla umět odpovědět. Japonsko byl můj sen už od dětství. A přesto mě ta otázka umlčela a místo příjemnýho snění mě hodila do podobnýho stavu, jako když se vás personalista zeptá, kde se vidíte za pět let. Tak za prvý, stejně jako u pracovního pohovoru, na kterým záleží, abyste mohli platit nájem, koupit si večeři, pár piv, něco hezkýho na sebe a občas tágo z baru, ani tady jste si to nechtěli posrat. Na tý cestě vám přece záleží a teď celý to očekávání přece nepohřbíte nějakou ultra banální odpovědí. Za druhý cítíte, že vám záleží třeba i na tom, komu odpovídáte (tady už podobnost s otravným korporátním personalistou končí) a nechcete vypadat jako pako. Banální pako s banálním životem.

OBYČEJNÝ

Pokaždý, když někdo lajkne nabubřele vtipnej status Jakuba Horáka, tak někde na světě umře koťátko. Říká se v naší post-ironické době.

Pokaždý, když se někde zavře nějaká nádražka, bufet nebo skomírající cukrárna, tak umře kousíček devadesátek. Pokaždý, když místo lahůdek někde otevřou Costu nebo Starbucks...umře něco ve mně.

A víte, co se stane, když zavřou umaštěnou hospodu s českýma hotovkama, fotbalem a ne moc dobrým pivem na Korunní u zastávky tramvaje Šumavská? Umře Jiří Pomeje, tamní dlouholetej štamgast.

It's funny because it's true, hodilo by se říct. Stejně, jako se hodí říct, že to nemyslím ironicky.
Jako chození do čtyřek nebo tichý rejpání se v indiánkovi v cukrárně, kam chodí opuštěný babičky, co žijou samy na sídlišti.
Jako moje máma.

Není to ironický, jako to, že mám ráda majonézu a je mi protivná fetišizace obyčejných věcí.
Jako chleba za stopáďo nebo smažák za dvě kila.

Některý věci a lidi, jakoby prostě k datu 26.2.2019 expirovaly.

Jakoby se do dnešní doby hrozně moc nehodily.
Ani v rámci nejrůznějších trendy glorifikací jinakosti a rozdílnosti tady pro určitý typ lidí a podniků zbyla jen škatulka divné tolerance, ať už projevující se ironií nebo blahosklonným ignorováním.
Do čtyřky chodím na zelenou ironicky, protože to je cool. Jirku Pomeje mám rád ironicky, protože je cool vyznat se v českým bulváru a popkultuře - samozřejmě ironicky.

Vážně jsme schopní respektovat a "obejmout" (omluvte tenhle anglismus, ale nějak se mi sem prostě hodí) jinakost i jinou, než je ta, která vypadá cool na instáči?

Nevím.
Nic.