JÍDELNA ZTRACENÝCH DUŠÍ A PÁNŮ V MONTÉRKÁCH

Když mám pocit, že nevím kam dál a co dál, tak začnu hledat místa, který mi dávají pocit klidu.
Jen v dokonalým bezčasí, který mi připomíná dětství, kdy bylo možný skoro všechno, si obvykle dokážu utřídit myšlenky. Stačí cinkání hliníkových příborů a lehký odér smáža. A budu se asi opakovat, ale bohudíky, že takový místa ještě jsou.

A nejlepší je, že i když máte pocit, že tyhle plující ostrovy, kde čas tak, jak ho známe, nefunguje, pomalu, ale jistě mizí, tak můžete pořád ještě objevit nový. (To je ale zatraceně dlouhá věta plná čárek, co?) Mně se to povedlo. Dokonce jen pár kroků od Letný.

Ztracená holka, ztracená jídelna
Hrozně ráda se jen tak ztrácím. Nejradši ve městě. Zabočuju do ulic, který neznám nebo znám jen z tramvaje a jdu podle vývěsních štítů. Za Vltavskou doprava. Do naprosto nepravděpodobný ulice, která působí spíš jako maloměsto za autobusákem. Benzínka na dohled, takže pocit maloměsta těsně pod Letnou zesiluje na maximum. Jdu kolem oprýskanýho domu a do ulice trčí vývěska Gambáče. Bingo.
Oprýskanou hněď rozráží světlý tyrkys vývěsek. Lidová jídelna. Párečky. Zmrzlinky. Bingo. Vyhrála jsem život! Konečně alternativa Lidovky na Těšnově, která je sice ultimátní srdcovka, ale znáte to. Už může být jen málo místem tichého usebrání nad talířem. Z malýho obědovýho kostelíku se stala katedrála.

Pokud by vás omrzely avotousty a chia-kaše, sem můžete zajít klidně i na snídani. Čaj do skleničky, teplá sekaná a páni v montérkách místo umčo lidí v mikro-kulíšcích.

SVÍČKOVÁ, BUŘTGULÁŠ A DROBNÝ OBSESE

SPOILER ALERT: tenhle článek nebude o jídle, ale myje se v něm nádobí!

Před pár dny jsem nemohla spát. Ne, že by to byl nějaký výjimečný stav. Ani tentokrát jsem nenašla osvícení a někde mezi brouzdáním na Redtube, ezo čajem, sledováním videí krájení barevnýho mýdla a rovnáním punčocháčů a triček se mi vloudila myšlenka, která mě ne a ne nechat ani následují den.
Když už jsem si myšlenku přenášela několi dní, jako nepříjemnou formu mentální zácpy, rozhodla jsem se, že jí zkusím rozvinout.

Nejdřív jsem ovšem musela ještě několikrát umýt nádobí a linku. To je základ. Mám na to samozřejmě důmyslný systém a občas nádobí i přemývám. Chápete, ne? Nechápete, ale to neva.

SYNDROM HEZKÉ FOTKY

Tohle asi bude ze šuplíčku “hejt”. Určitě ano. A tenhle zrál docela dlouho a ted prostě musí ven. Štvou mě hezké fotky jídla. Štvou mě rádoby hezké fotky jídla, které se tváří jako nonšalantní momentky a přitom kříčí aranžovaností. Zosobňují pro mě to, s čím se potkáváme na každém kroku (máme-li schopnost to rozpoznat) - paní z Prostřena má na zdi v obývacím pokoji polepené nesmysly různých tvarů (to stopro znáte - kapky, motýlci, nápisy…) a má z toho dobrý pocit, protože ji televize řekla, že je to “design” a nebohá bloggerky si skládá jídlo do kosočtverců, protože ji instagram řekl, že je to cool. Obě ženy k sobě navzájem mají málo pochopení, jsou si ale podobnější, než si samy myslí. 

Já teda ten náramek skoro nevidím...

Aby nedošlo k omylu - Pakočka říká často “hele, Tobě ten instagram jde líp”. Ano, častěji vařím a dávám častěji fotky jídla. Pravdou ale je i to, že i já aranžuju jídlo před vyfocením a samotnou mě několikrát napadlo - udělám to hezký. A jídlo se dost blbě “dělá hezký”, zkrotit všechny ty omáčky, mastný fleky a komponenty… Kraje talířů se musí několikrát otřít, na bylinky bych se často doma i vykašlala, ale vypadá to líp. Několikrát ode mě spolustolovníci slyšeli “moment, nejdřív to musím přeskládat a vyfotit”. Nejčastěji se tomu směje náš kamarád Míra, který má obvykle největší despekt k čemukoli, co mu zavání stádovostí. Mně je to spíš fuk, já mám ráda, když se mi věci líbí, a nevadí mi a priori, když to sdílím s celou planetou. Být vždy v opozici nebyl nikdy můj případ, i když si to celoživotně moje máma myslí. V tomhle případě ale došlo i na moje hodně široké mantinely. A prosím, nehledejte v této větě žádné dvojsmysly…