JÍDELNA ZTRACENÝCH DUŠÍ A PÁNŮ V MONTÉRKÁCH

Když mám pocit, že nevím kam dál a co dál, tak začnu hledat místa, který mi dávají pocit klidu.
Jen v dokonalým bezčasí, který mi připomíná dětství, kdy bylo možný skoro všechno, si obvykle dokážu utřídit myšlenky. Stačí cinkání hliníkových příborů a lehký odér smáža. A budu se asi opakovat, ale bohudíky, že takový místa ještě jsou.

A nejlepší je, že i když máte pocit, že tyhle plující ostrovy, kde čas tak, jak ho známe, nefunguje, pomalu, ale jistě mizí, tak můžete pořád ještě objevit nový. (To je ale zatraceně dlouhá věta plná čárek, co?) Mně se to povedlo. Dokonce jen pár kroků od Letný.

Ztracená holka, ztracená jídelna
Hrozně ráda se jen tak ztrácím. Nejradši ve městě. Zabočuju do ulic, který neznám nebo znám jen z tramvaje a jdu podle vývěsních štítů. Za Vltavskou doprava. Do naprosto nepravděpodobný ulice, která působí spíš jako maloměsto za autobusákem. Benzínka na dohled, takže pocit maloměsta těsně pod Letnou zesiluje na maximum. Jdu kolem oprýskanýho domu a do ulice trčí vývěska Gambáče. Bingo.
Oprýskanou hněď rozráží světlý tyrkys vývěsek. Lidová jídelna. Párečky. Zmrzlinky. Bingo. Vyhrála jsem život! Konečně alternativa Lidovky na Těšnově, která je sice ultimátní srdcovka, ale znáte to. Už může být jen málo místem tichého usebrání nad talířem. Z malýho obědovýho kostelíku se stala katedrála.

Pokud by vás omrzely avotousty a chia-kaše, sem můžete zajít klidně i na snídani. Čaj do skleničky, teplá sekaná a páni v montérkách místo umčo lidí v mikro-kulíšcích.

Já jsem přišla na oběd. Pár hotovek, pár pultovek a taky obložený housky, sváči. A taky avizovaný zmrzlinky. Na oknech sbírka nejrůznějších pokojovek, lehce zaprášených, ale pořád dokonale krásných.

Decentní béžovou výmalbu vkusně doplňují pečlivě vystřižený a zarámovaný reprodukce Muchy z kalendářů, dívka měsíce zobrazená jako nahý anděl (benzínka vibes intensifies) a velký mystický obraz, jaký znáte z regionálních jarmarků od zaručeně peruánských indiánů. Zamyšlená tajuplná femfatalka s kočkou jako dominanta lokálu. Přisedla jsem si k ní a nechala na sebe na moment působit tu chvíli, kdy jsem se zase ocitla v devadesátkách.

Pak jsem si šla zazvonit (tady se zvoní, žádný sraní, žádný zbytečný courání po lokále) na paní Marušku (svoje jméno si provozní a šéfka kuchyně pečlivě vystříhala ze starých křídových časopisů a nalepila nad kasu) a objednala si svojí denní dávku český radosti - Znojemskou. Protože na světe jsou jen dva druhy lidí: fanoušci teplých okurek a ti druzí.
Tady to bylo víc, než jasný, jakýmu týmu se tu fandí.

Vzala jsem si z gastronádoby příbory a šla si počkat. Všechny stoly samozřejmě s vikslajvantem. Maruška je evidentně (narozdíl ode mně) praktická žena a svýmu lokálu rozumí. Potvrdilo se mi v zápětí, když jí jeden štamgast v motor-sport kombinéze šel do dvěří kuchyně pochválit za dobrej obídek. Dojalo mě to. Kdy vás naposledy v práci někdo pochválil? A myslel to upřímně? Mám pocit, že věčný ostny ironie a sarkasmu nám občas nedovolí udělat to, co by mělo být úplně přirozený. Třeba pochválit drůbeží rizoto.

 

Seděla jsem u svýho Znojma, čas stál. Krájela jsem ho jako kusy hovězího v omáčce. Seděla jsem a čuměla. Možná hodinu, možná víc? Nikdo po mně nic nechtěl, nic mi překotně nenabízel, žádný zvedání obočí, prostě si mě nikdo nevšímal. A nikdo další už nepřišel. Asi tolik občas stačí, abyste našli ztracenou duši. Utopenou v UHU v místě, který narozdíl od instagramových kaváren a bister nekrade duši a neprodává na lajky, ale duši vrací. Ta moje plavala v mastným oku omáčky s okurkou.

KDE NAJDETE DUŠI V OMÁČCE?

Lidová jídelna - bistro EM
U Topíren
Praha 7
Otevřeno: Po - Pá, 7.00 - 14.00

Stravenky: ano
Zvířata: pes ne