SVÍČKOVÁ, BUŘTGULÁŠ A DROBNÝ OBSESE

SPOILER ALERT: tenhle článek nebude o jídle, ale myje se v něm nádobí!

Před pár dny jsem nemohla spát. Ne, že by to byl nějaký výjimečný stav. Ani tentokrát jsem nenašla osvícení a někde mezi brouzdáním na Redtube, ezo čajem, sledováním videí krájení barevnýho mýdla a rovnáním punčocháčů a triček se mi vloudila myšlenka, která mě ne a ne nechat ani následují den.
Když už jsem si myšlenku přenášela několi dní, jako nepříjemnou formu mentální zácpy, rozhodla jsem se, že jí zkusím rozvinout.

Nejdřív jsem ovšem musela ještě několikrát umýt nádobí a linku. To je základ. Mám na to samozřejmě důmyslný systém a občas nádobí i přemývám. Chápete, ne? Nechápete, ale to neva.

Houbička musí být čistá, jaru tak akorát, voda spíš horká. Skleničky se musí odkapávat tak, aby mohly dýchat, trest useknutí rukou hrozí, když najdu sklenku otočenou otvorem dolů na utěrce, zapařenou. Na hrncích se musí vždycky provést ještě taktilní zkouška, jestli tam nezbyla mastnota, nánosy škrobu nebo krusta z připálenin. To platí v menší míře i o miskách a talířích. Moje spolubydlící to vědí. Ale taktně mlčí. A já jsem ráda, že mi tohle drobný šílenství v mezích kuchyňský linky nechávají a benevolentně ho přecházejí. Nikdo není dokonalej, kromě čistě umytýho nádobí, samozřejmě.

Někde mezi finálním umytím dřezu a zdánlivě vyprázdněnou hlavou jsem se zase vrátila k nutkavý myšlence. Na světě existujou dva typy holek: svíčková a buřtguláš. Veganům a vegetariánům se omlouvám, snad kvůli týhle metafoře nezhynulo žádný zvíře. A kdyby jo, dejte vědět, přijdu ho sníst.

Kromě definice "LINDY" jsem si totiž potřebovala nějak jasněji definovat i Lindin protipól.
Sice jsem si před pár lety naivně myslela, že moje jediná šance na to, jak ji porazit je stát se jí, ale tak nějak jsem zjistila, že to prostě nejde. Hlavou zeď neprorazíš a Lindou se narodíš, ale nestaneš.
A proto - nemůžete bojovat s nepřítelem, aniž byste znali svoje zbraně. A jelikož se mi Lindy vrhají pod kola v pravidelných intervalech, musela jsem si to ujasnit.

A co je lepší na pitomý příměry, než jídlo? Než česká klasika? Nevím, Mně nic lepšího nenapadlo, yay.

TRADIČNÍ A MILOVANÁ: SVÍČKOVÁ
Svíčková. Když jde o jídlo, tak odpověď na zamilovanou českou klasiku bývá jednoznačná. Jistě, následují osobní specifikace a preference, ale pořád je to prostě svíčková. Milovaná, domácí, hospodská, sladší, tradiční, někdy se nemusí povést, ale vždycky je za ní ta snaha, taková ta milá, co voní jako nedělní oběd a všechny vaše dětský přání.
Přesně taková je svíčková holka. Voní jako domácí krb. Všema milovaná, svíčková zná svůj čas. Svoje tempo. zároveň se umí přizpůsobit. Někdy se nepovede, ale to je život, je milovaná, takže je snadný jí to odpustit. Svíčková se neopuští a svíčkový se odpouští.

GUILTY PLESURE: BUŘTGULÁŠ
Jaká je asi tak odpověď na svíčkovou? Mohl by to být Kaťák, ale není! V týhle chromý analogii je protipól svíčkový jednoznačně buřtguláš.
Buřguláš není jídlo, který by na první dobrou kdokoli soudnej vyhrknul jako odpověď na otázku o jeho oblíbeným českým jídle. Jenže! Postupně zjistíte, že buřtguláš, v nejrůznějších variacích je něco, co vlastně miluje každej.
Jen se to neříká nahlas. Buřtguláš je guiltypleasure český spižírny.

Buřguláš je ultimátní znouzecnost, buřguláš je buď málo nebo moc. I tak nakonec chutná všem. Jen na něj nikdo narozdíl od svíčkový nepřísahá. Možná by měl! Ale jak píšu výš - hlavou zeď neprorazíš.

Uvědomit si svojí existenci v intencích buřguláše není snadný, ale je to možná první krok, jak z něčeho, co vypadá jako ultimátní nouzovka vykřesat to, čím fakt je: milovanej poklad, kterej si zaslouží přesně to, co svíčková.

Jakože je Magdalena-Dobromila Rettigová nade mnou.