OBYČEJNÝ

Pokaždý, když někdo lajkne nabubřele vtipnej status Jakuba Horáka, tak někde na světě umře koťátko. Říká se v naší post-ironické době.

Pokaždý, když se někde zavře nějaká nádražka, bufet nebo skomírající cukrárna, tak umře kousíček devadesátek. Pokaždý, když místo lahůdek někde otevřou Costu nebo Starbucks...umře něco ve mně.

A víte, co se stane, když zavřou umaštěnou hospodu s českýma hotovkama, fotbalem a ne moc dobrým pivem na Korunní u zastávky tramvaje Šumavská? Umře Jiří Pomeje, tamní dlouholetej štamgast.

It's funny because it's true, hodilo by se říct. Stejně, jako se hodí říct, že to nemyslím ironicky.
Jako chození do čtyřek nebo tichý rejpání se v indiánkovi v cukrárně, kam chodí opuštěný babičky, co žijou samy na sídlišti.
Jako moje máma.

Není to ironický, jako to, že mám ráda majonézu a je mi protivná fetišizace obyčejných věcí.
Jako chleba za stopáďo nebo smažák za dvě kila.

Některý věci a lidi, jakoby prostě k datu 26.2.2019 expirovaly.

Jakoby se do dnešní doby hrozně moc nehodily.
Ani v rámci nejrůznějších trendy glorifikací jinakosti a rozdílnosti tady pro určitý typ lidí a podniků zbyla jen škatulka divné tolerance, ať už projevující se ironií nebo blahosklonným ignorováním.
Do čtyřky chodím na zelenou ironicky, protože to je cool. Jirku Pomeje mám rád ironicky, protože je cool vyznat se v českým bulváru a popkultuře - samozřejmě ironicky.

Vážně jsme schopní respektovat a "obejmout" (omluvte tenhle anglismus, ale nějak se mi sem prostě hodí) jinakost i jinou, než je ta, která vypadá cool na instáči?

Nevím.
Nic.

ŽIVOTNÍ MOTOL

Nikdy jsem nebyla depresivní typ. Jsem úzkostlivá a plná obav, ale depresivní pasivita mě míjela a po afektovaných záchvatech jsem se většinou rychle vrátila do sebe. Ne, že bych byla sluníčkový člověk, to vůbec, ale ráda se bavím, směju a dělám blbý fóry. Doba je ale náročná. Je plná rozchodů po Messengeru, krátkých a krutě stručných zpráv zakončujících dlouholeté partnerské i milenecké vztahy, lidé se navzájem soudí podle profilů, blogů, sms a je těžké si ostatních vážit, koukáte-li na jejich stupidní instastories…například v životních situacích, kdy byste od nich čekali nějakou diskrétní skromnost. Ne, doba je opravdu na tohle velmi zlá a než skončím sama v nediskrétní zóně, spokojím se jen s konstatováním, že jsem vděčná osudu, že kde mi hodně ubral (štěstí na muže), naopak mi jinde velmi dopřál (štěstí na přátele). A jak říká maminka mého kamaráda Štěpána, která se mi stará každoročně o daně – paní Renata – chlapi odejdou a přijdou, ale přátelé zůstanou.

Dala jsem ji za pravdu především v posledních týdnech, kdy mi život tzv. hodně naložil. Musela jsem strávit plánovaných šest dní v nemocnici a už týdny předtím, natož během pobytu ve FNMotol mi ukázaly, že depresivní zírání do blba se nevyhne ani mně. Nechci skončit u kvality příspěvku Tamary Klusové o její jednodenní depce, proto ani nevím, zda mohu mluvit o depresi obecně. Možná těžký splín je lepší terminologie, jelikož i teď zpětně musím uznat, že v nejhorších chvílích sebelítosti a beznaděje jsem se stále držela někde vzadu v hlavě přesvědčení, že bude líp, že je to sice hrozně na hovno, bude to ještě nějakou dobu pořád hrozně na hovno, ale že to bude na hovno míň a míň, až to jednou na hovno přestane být úplně. Tím ale zase odmítám zlehčovat svůj vlastní splín a degradovat ho na odpolední rozmar před a po šlofíku. Fakt to bylo dost na hovno.

TO NEJLEPŠÍ NAKONEC - NECHÁVÁTE SI NA POTOM?

Od malička jsem byla zvyklá nechávat si to nejlepší nakonec. Možná, že to je mojí jedináčkovskou výchovou, kdy jsem se nemusela potýkat s modelem "kdo dřív přijde, tan dřív žere" a mohla si spokojeně nechat to nejlepší do cílový rovinky.

Ať už to byly poslední kolínka s rajskou (maso šlo jako první spíš z povinnosti, to nejlepší je samozřejmě omáčka s rozblemcanýma těstovinama, to ví každej) nebo vypracování důsledný metodologie konzumování určitýho typu potravin.

Taky vám mrkve v dětství říkaly frky?

Případ mrkev

Asi nejlepší příklad metody "to nejlepší nakonec" jsem si osvojila už v dětství u mrkve. Naučila jsem se důkladně mrkev ohlodat dokola přesně tak, aby mi nakonec zůstalo to nejlepší - šťavnatý srdíčko. A to jsem si nakonec vždycky vítězoslavně vychutnávala. Trvalo to vždycky sice jen chviličku, ale ten pocit toho nejlepšího, co jsem si musela vybojovat, byl vážně něco.

Myslím, že když si tuhle metodu jednou osvojíte a začne vás uspokojovat, nejde už k jídlu přistupovat jinak. Pokud zrovna nesnídáte smažák s kroketama, kde je každý sousto na talíři to nejlepší a vy si přejete, aby ten konec nikdy nepřišel. Minimálně do první koliky.