ŽIVOTNÍ MOTOL

Nikdy jsem nebyla depresivní typ. Jsem úzkostlivá a plná obav, ale depresivní pasivita mě míjela a po afektovaných záchvatech jsem se většinou rychle vrátila do sebe. Ne, že bych byla sluníčkový člověk, to vůbec, ale ráda se bavím, směju a dělám blbý fóry. Doba je ale náročná. Je plná rozchodů po Messengeru, krátkých a krutě stručných zpráv zakončujících dlouholeté partnerské i milenecké vztahy, lidé se navzájem soudí podle profilů, blogů, sms a je těžké si ostatních vážit, koukáte-li na jejich stupidní instastories…například v životních situacích, kdy byste od nich čekali nějakou diskrétní skromnost. Ne, doba je opravdu na tohle velmi zlá a než skončím sama v nediskrétní zóně, spokojím se jen s konstatováním, že jsem vděčná osudu, že kde mi hodně ubral (štěstí na muže), naopak mi jinde velmi dopřál (štěstí na přátele). A jak říká maminka mého kamaráda Štěpána, která se mi stará každoročně o daně – paní Renata – chlapi odejdou a přijdou, ale přátelé zůstanou.

Dala jsem ji za pravdu především v posledních týdnech, kdy mi život tzv. hodně naložil. Musela jsem strávit plánovaných šest dní v nemocnici a už týdny předtím, natož během pobytu ve FNMotol mi ukázaly, že depresivní zírání do blba se nevyhne ani mně. Nechci skončit u kvality příspěvku Tamary Klusové o její jednodenní depce, proto ani nevím, zda mohu mluvit o depresi obecně. Možná těžký splín je lepší terminologie, jelikož i teď zpětně musím uznat, že v nejhorších chvílích sebelítosti a beznaděje jsem se stále držela někde vzadu v hlavě přesvědčení, že bude líp, že je to sice hrozně na hovno, bude to ještě nějakou dobu pořád hrozně na hovno, ale že to bude na hovno míň a míň, až to jednou na hovno přestane být úplně. Tím ale zase odmítám zlehčovat svůj vlastní splín a degradovat ho na odpolední rozmar před a po šlofíku. Fakt to bylo dost na hovno.

Každopádně, jestli je místo, kde si nechcete bilancovat svůj život, je to nemocnice, To nezní jako šokující zjištění, o českých nemocnicích jsem sama slyšela své, ale asi dokud si to v dospělém životě neodbydete naplno sami, neuvěříte. A tenhle článek vzniká čistě jen jako vyznání mým třem přátelům – Štěpánu, Janě a Ivaně – kteří se celých šest dní mého pobytu v Motole snažili, aby pro mě byly alespoň snesitelnější. A mě to upřímně dojalo a dojímá doteď. Hrála jsem si totiž na hrdinu a přesvědčila mámu a bratry, aby za mnou nejezdili, asi proto, abych jim nedělala starosti a při telefonování jsem byla usměvavá a pozitivní, možná taky protože jsem si opravdu myslela, že budu silná a zvládnu to sama. LOL. Popravdě mi ale po extrakci čtyř neprořezaných osmiček a jedné sedmičky v narkóze a po komplikacích druhý den (zatuhlá čelist a hematomy), kdy denně posloucháte, že se vám to nehojí, protože “jste starší”, kdy se vám udělají otoky velikosti ega Tomáše Třeštíka a modřiny barvy azurových pláží Mallorcy…no tak v takových chvílích nejste pozitivní a nezvládnete je ustát sami. Nebo aspoň já je nezvládla sama. Nebyla jsem silná. Natož s jídlem, které jsem dostávala.

Se špatných jídlem jsem jaksi počítala a plánovala zásoby s sebou…stejně jsem ale ve zmatcích balení a příprav (pyžamo mám, župan mám, přezuvky mám, spodní prádlo jojo, instrukce pro hlídání koček check, auto přeparkovaný do safe zóny atd atd) jsem si toho stejně vzala málo a myslím, že bych si asi musela volat Košík, kdyby mi Jana denně s dlahou na noze nevozila přesnídávky. Štěpán přivezl zmrzlinu. Ivana dvakrát denně chodila krmit kočky a posílala mi o tom fotky, abych si nedělala starosti. Navíc byla Jana v podstatě nonstop na příjmu, snášela pohled na můj monstrózní otok a zvládla min po tisící neznuděně říct “to přejde, neboj, to splaskne a bude líp”. Zkuste si to, není to úplně snadný.

V Motole sice je bistro, ale prodává jídlo, které by potěšilo jedině protagonisty filmu Žranice, kteří se chtějí ujíst k smrti. Já chtěla spíš žít, i když jsem nemohla kousat. A protože mi sestra nosila věci jako piškoty, chleba, jogurty (když mi zase druhá sestra řekla, že nesmím jíst první dva dny po operaci mléčné výrobky, ale znáte to – asi každá četla jiný výzkum, nebo jim to spíš bylo totálně u prdele) a kusy masa s rýží, musela jsem hledat záchranu jinde než u personálu. Nic ze sortimentu nemocničního bistra, které jsem tam objevila, opravdu nechcete jíst s krvácejícími ránami v puse…s čelistmi, které rozevřete na půl centimetru…mám pokračovat? Já teda nemohla mluvit, ale kdybych mohla, zeptala bych se v tom bufetu, proč prodávají jen sekanou, klobásy, uzené kuře, chlebíčky, smažáky a škrobové dezerty v budově, kde jsou z drtivé většiny spíše nemocní lidé, kteří tyto věci nesmí a že mají sice podnik plný díky chudším lidem, kteří se sem svezou metrem za levnějším jídlem, ale to jaksi není úplně účel jejich existence a já mám teď hlad a ráda bych spíš bílý jogurt (nene, nebyl) nebo přesnídávku bez škrobu a fruktózového sirupu (to mi nosili na pokoj pod nos sestry, Cvrček od Hamé). Ale to jsem si moc vymýšlela. Paní je rozmazlená. Přeci kdybych měla hlad, tu pusu bych přes bolest otevřela a tu bagetu rozkousala. Díky za radu. A pravda je, že můj splín se mohl klidně zvrhnout z pasivního civění do stropu v kamikadze jízdu I dont care anymore a mohla jsem si koupit Disco sušenky a rozjet takový žvýkací tóčo, který oddělení stomatologie nepamatuje snad ještě vůbec…ale díky Bohu se vždycky za pět minut dvanáct přibelhala Jana s koriandrovým humusem a já si mantinely sebezáchovy neposouvala.

Bude to znít jako obrovské klišé, ale nedá mi to – přátelství je neskutečně důležitý. Aniž bych chtěla skončit u apokalyptických výkřiků o době, ve které žijeme…tak něčím mi bohužel přijde přeci jen náročnější co se mezilidských vztahů týče. Je snazší než kdy jindy přesvědčit sám sebe, že partnerské vztahy nefungují, že nemá cenu na nich pracovat a že kamarádství jsou víc safe. Možná to tak je i u mě. Nevím. To ale nic nemění na tom, že jsou tady kamarádi, se kterými jsem roky hlavně pila a bavila se a teď spolu spíš řešíme daně, opravy, nemoci rodičů, společné dovolené a že spolu evidentně zestárneme. Buď zadaní nebo single. A že to ani v jeden moment v naší minulosti nebyla samozřejmost a že jsme se hádali a měli krize úplně stejně jako milenci. A i když jsem nikdy kvůli Štěpánovi ani Janě nebrečela do vysílení a nemusela se sebezapřít za cenu možná i celoživotních komplexů, to ale neubírá nic na tom, že jejich ztrátu bych nesla hůř než zatím všechny ztráty v životě. Vypadá to, že budeme nemocní víc a víc, že nemocnice budou vařit stále hrozně, že koček bude taky víc a bude je muset někdo krmit a já jsem šťastná, protože vím, že se o sebe navzájem postaráme <3

Díky sestro za piškoty, moc milý, škoda, že nejsou tekutý no...

Záchrana

Z balíčku - co jsem si přivezla s sebou

Pár fotek pro doladění atmosféry. Splín mě ještě nepřešel. Otok je lepší, nezmizel ale úplně, takže stále vyžaduju od Jany její utěšovací repliku. Kolikrát ještě?