OBYČEJNÝ

Pokaždý, když někdo lajkne nabubřele vtipnej status Jakuba Horáka, tak někde na světě umře koťátko. Říká se v naší post-ironické době.

Pokaždý, když se někde zavře nějaká nádražka, bufet nebo skomírající cukrárna, tak umře kousíček devadesátek. Pokaždý, když místo lahůdek někde otevřou Costu nebo Starbucks...umře něco ve mně.

A víte, co se stane, když zavřou umaštěnou hospodu s českýma hotovkama, fotbalem a ne moc dobrým pivem na Korunní u zastávky tramvaje Šumavská? Umře Jiří Pomeje, tamní dlouholetej štamgast.

It's funny because it's true, hodilo by se říct. Stejně, jako se hodí říct, že to nemyslím ironicky.
Jako chození do čtyřek nebo tichý rejpání se v indiánkovi v cukrárně, kam chodí opuštěný babičky, co žijou samy na sídlišti.
Jako moje máma.

Není to ironický, jako to, že mám ráda majonézu a je mi protivná fetišizace obyčejných věcí.
Jako chleba za stopáďo nebo smažák za dvě kila.

Některý věci a lidi, jakoby prostě k datu 26.2.2019 expirovaly.

Jakoby se do dnešní doby hrozně moc nehodily.
Ani v rámci nejrůznějších trendy glorifikací jinakosti a rozdílnosti tady pro určitý typ lidí a podniků zbyla jen škatulka divné tolerance, ať už projevující se ironií nebo blahosklonným ignorováním.
Do čtyřky chodím na zelenou ironicky, protože to je cool. Jirku Pomeje mám rád ironicky, protože je cool vyznat se v českým bulváru a popkultuře - samozřejmě ironicky.

Vážně jsme schopní respektovat a "obejmout" (omluvte tenhle anglismus, ale nějak se mi sem prostě hodí) jinakost i jinou, než je ta, která vypadá cool na instáči?

Nevím.
Nic.

Ale vím, že Jirka sem už nepatřil. Určitě by na instáči cool nebyl. Vlastně by nebyl tak nějak cool vůbec. Jirka byl moc. A proto jsem mu asi vždycky podvědomě i vědomě fandila. Strašně do dnešní doby nepatřil, asi tak, jako mám občas pocit, že do ní nepatřím sama. Jít do věcí tak naplno, jako to dělal on, bez pudu sebezáchovy, to chce totiž velký srdce. Ať už to znamená projet kalhoty jako producent nebo jít do každýho vztahu naplno, jako když si bral Ivetu na bílým oři na zámku. Gesta. Velikáštví. Devadesátky. A velký srdce. A věřim tomu, že to Jirka měl.

A proto si teď sluší připomenout:

1. JIRKA A SMÁŽO

Jirka prostřel, jako správnej vinohradskej pardál v legendární hospodě U Houmra. Pozval sem mimojiný na smaženou zmrzku Agátu Hanychovou nebo Evu Decastelo a další nádhery českýho šoubyznysu. Jedno z nejlepších Prostřeno ever, Jirka sice uplně vařit neumí, ale s tím kolenem se popere šarmatně.

Dejte si tuhle cholesterolovou bombu tady.

2. JIRKA ZACHRÁNCE



"Vožer se do němoty, ale neskákej."

Je motivační citát, kterej je jako jeden z mála opravdu zásadní. Panwerich se může jít klouzat.
Jestli tohle někdo napsal a zinscenoval, tak mu prosimvás pošlete Oscara. I Jirkovi, samozřejmě. V tomhle záznamu je všechno. I víc. Včetně písničky na přání, Vánoce zkurvený, Silvetsr zkurvenej!

3. ANDĚLSKÁ TVÁŘ JIRKY POMEJE
Podle autobiografie "Jak se plave ke dnu" je životní inspirací Jiřího Pomeje Robert Redford. Tady Jirka jako producent vlítnul po hlavě do dluhu, ze kterýho se už úplně nikdy nevyhrabal. Člověk je občas tak moc ve svým hollywoodským snu, že některý věci prostě nevidí. Kdo by to neznal, že. Ruku na srdce. Kamarádky mi můžou stokrát říkat, že mi ten kluk zlomí srdce, protože to je jasnej psychopat, ale odradí mě to? HELL NO. Radši shořet, než vyhořet! Jirko, rozumim! A trochu mě mrzí, že tenhle českej velkofilm je dodnes vlastně nedoceněnej. Kdyby se místo Žen v běhu dávala Andělská tvář, bylo by tu líp. Fakt. Viděla jsem obojí.

Takže si na počest Jirky místo Netflixu pusťte dneska večer tohle, všechny views půjdou do nebe! Dejte si k tomu pivo a buďte třeba chvíli neironický. Aspoň na dvě hodiny, tajně, aby to nikdo neviděl. Já to na vás neřeknu.