TO NEJLEPŠÍ NAKONEC - NECHÁVÁTE SI NA POTOM?

Od malička jsem byla zvyklá nechávat si to nejlepší nakonec. Možná, že to je mojí jedináčkovskou výchovou, kdy jsem se nemusela potýkat s modelem "kdo dřív přijde, tan dřív žere" a mohla si spokojeně nechat to nejlepší do cílový rovinky.

Ať už to byly poslední kolínka s rajskou (maso šlo jako první spíš z povinnosti, to nejlepší je samozřejmě omáčka s rozblemcanýma těstovinama, to ví každej) nebo vypracování důsledný metodologie konzumování určitýho typu potravin.

Taky vám mrkve v dětství říkaly frky?

Případ mrkev

Asi nejlepší příklad metody "to nejlepší nakonec" jsem si osvojila už v dětství u mrkve. Naučila jsem se důkladně mrkev ohlodat dokola přesně tak, aby mi nakonec zůstalo to nejlepší - šťavnatý srdíčko. A to jsem si nakonec vždycky vítězoslavně vychutnávala. Trvalo to vždycky sice jen chviličku, ale ten pocit toho nejlepšího, co jsem si musela vybojovat, byl vážně něco.

Myslím, že když si tuhle metodu jednou osvojíte a začne vás uspokojovat, nejde už k jídlu přistupovat jinak. Pokud zrovna nesnídáte smažák s kroketama, kde je každý sousto na talíři to nejlepší a vy si přejete, aby ten konec nikdy nepřišel. Minimálně do první koliky.

Případ pro dospělý - to nejlepší na potom

Stála jsem před hospodou, kouřila a Hannah si šla do vietnamskýho bistra pro dva smažený závitky. Když se vrátila, s plnou pusou mastnýho smáža, nemohla jsem se nezaptat, jestli je jí líp. Je. Řekla. A mně napadlo jí odpovědět. Tak si ten pocit pamatuj, nech si ho na potom, bude se ti to hodit. Stejně, jako jeden závitek pro případ nouze. Poživačnost versus pocit, že je nutný si šetřit "na potom" je další krok toho nejlepšího nakonec. Tady hraje důležitou roli utkvělá vzpomínka na rodičovský vyprávění o tom, jak nic nebylo. Ať už se to vztahovalo k socialismu nebo ještě dál, k prarodičovským zážitkům z války. Já tohle dilema žiju snad každej den - jak mám poznat, kdy je ok nasát do sebe všechno hned a nic nenechat na potom? A kdy naopak? Kdy chutná jídlo líp? Má se v nejlepším přestat nebo překračovat hranici toho nejlepšího absolutím YOLO?

Případ přežití

Asi nejvíc mi koncept "nejlepší nakonec" a ještě víc "nech si na potom" rozbořil kurz přežití v přírodě. První noc kdesi v Brdských lesích jsme u ohně na improvizovaných karimatkách z chvojí konzumovali příděl vojenské denní potravinové dávky. Náš instuktor nás několikrát upozornil, že máme sníst, co můžem. Ideálně všechno. Žádný "na potom". Jenže chytrá horákyně Pakočka si samozřejmě malou čokoládu a příděl rozpustnýho kafe na potom schovala. Na horší časy. Pro případ ztroskotání, jak vždycky máma říkala, když si do kabelky schovávala sójový suk. Jenže případ ztroskotání tak, jak ho viděl náš instruktor, vypadal docela jinak. Žer, dokud můžeš. Po budíčku kolem pátý jsme rozespalí došli na louku, kde jsme skoro rituálně museli na jednu hromadu sesypat všechny naše zásoby "na potom" a dál jít bez nich. 

Težko říct, co mě tahle lekce měla naučit a co mě opravdu naučila. Mrkev budu okusovat dál tak, jak jsem se to naučila v dětství, abych se mohla na konci odměnit sladkým středem. Tyčinky "ztroskotání" nosím po taškách stejně jako máma. A ačkoli se snažím žít okamžikem a prožívat všechno, jak nejvíc to jde, snažím se někde v hlavě nechat malinkou spižírnu na vzpomínky.
Zapamatovat si co nejvíc. S rozháraným vědomím toho, jestli mně racionální vědomí ukládání "na potom" v tu samou chvíli nepřipravuje o ten maximální požitek. Stejně, jako se v půlce hltání indiánka musím ujistit, jestli se mi vážně vyplatí ho sežrat hned, celej a za pár pomíjivých minut.
Ale nic není nafurt. A nechat si to hezký na potom, se může v životě hodit. Nikdy nevíte, která tyčinka, pusa nebo rande budou ty poslední. Ale toho indiáka na posezení sežeru prostě stejně vždycky hned.

Jak vidíte - nenaučila jsem se zase nic!

P.S. Jestli vás zajímá, jaký to je v kurzu přežití tak reportáž je tady.