DÍTĚ V ŘÍŠI DIVŮ

Disclaimer: tohle bude kurva sentimentální a dramatický, protože miluju drama a pathos jako v italských operách, amerických rom-comech a velkých románech.

Nečtěte dál nebo si ode mne v metru odsedněte, pokud tohle není váš šálek matcha-latté, protože tohle jsem já, holka, který občas tečou slzy jako hrachy, když nad Libní zapadá sluníčko a v uších jí hraje balada od Troye Sivana.

Asi si říkáte, že je divný, že jsme se vrátily z Tokia a nikde žádnej zápisek.
Žádný vyznání lásky se vším, co k tomu patří, víte, takovýto vyznání, co se říká na svatbách v romantických komediích – včetně legračních historek s nejrůznějšíma momentkama plnýma roztomilýho nedorozumění, který vás nakonec o to víc sblížilo.
Takový ty chvilky oťukávání, pomrkávání, který končí dokonalým sexem a pohádkovou svatbou „happily ever after“ (o tom následným „after“ se ovšem v rámci těhle příběhů diskrétně mlčí).

A ne, žádný svatební proslov se konat nebude. Tokio nikdy nebude můj životní partner.
I když jsem si ho vysnila.
Tokio je milenec.
Někdo, kdo je to všechno, o čem jsem snila jako malá, kdo má plnej potenciál být můj životní partner, ale potkali jsme se v tu nejnevhodnější dobu.
Možná, že se prostě do konce života budeme potkávat a souznít, ale nejspíš si nikdy nevyměníme sliby a prstýnky před oltářem na našem „happily ever after“.
Jsou města a situace, na který vás jako malou holku nikdo nepřipraví.

LEXAURIN A UMAMI

Nenávidím létání. Je to pár let, co se ve mně probudila nesnesitelná panická hrůza, která víc nebo míň povoluje nebo sílí. Otravuje mně občas v metru, na rozhlednách, ale zaručeně v letadle. Na svým posledním letu před 4 lety na jih Itálie ji se mnou prožila Daniela a od tý doby mi věří, že umím být nesnesitelná a vycukaná ,jen co vystoupím z autobusu na Terminálu 1.

Jenže touha po Tokiu a kamarádi byli (bohudík) silnější, než iracionální strach a díky Becherovce, Lexaurinu a odpornýmu severo-italskýmu pivu jsem celkem se ctí překonala sama sebe a svoje strachy. Letěly se mnou tam a zpátky, žádný zázraky jako v Lourdech se nekonaly, ale za celých pár letů jsem nikoho neoblažila variací na legendární scénu z Bridesmaids.

Co by člověk pro lásku neudělal. Přesně jako pokaždý, když jsem i přes paniku a neskutečný závratě s nějakým klukem lezla na rozhlednu, kostelní věž nebo vyhlídku.

A pak se to stalo. Nabuzená a přiblblá po 12 hodinách v letadle, jsem po cestě rychlým vlakem z letiště do města a jednomu přestupu na nadzemku, vystoupila v srdci Tokia, v Shinjuku. My jsme sice pokračovali podle Google map dál směrem k našemu ubytování, ale jakoby se čas na chvíli zastavil. Všude vonělo smážo a umami, davy lidí, aniž by působily nekoordinovaně a chaoticky a ulice zněla úplně jinak, než jsem kdy byla zvyklá.
Mohli jsme zpanikařit. Zastavit se a pozorovat to.

Ale my šli dál, jako Alenky králičí dírou.

A já si poprvý uvědomila ten pocit, kterej jsem si následný týden pěstovala a chtěla si ho odvézt domů: najednou, ve městě kde žije 30 miliónů obyvatel, jsem se po dlouhý době necítila cizí a sama, i když jsem paradoxně právě v tý situaci byla.

SEDMIKRÁSKY

Byly jsme tři. Teď jsme dvě. Není to správně ani špatně. Vývařovna byl a je ostrov svobody. Jako v tom socialistickým křížovkářským vtipu – ostrov svobody na 4, teda na 9.

Kuba, teda Vývařovna.

Ano, není to náhoda, dalo by se říct, že jsme objevily „totální komunismus, který neprosadila ani KSČ“. I v něčem tak chaotickým a iracionálním, jako je holčičí přátelství ve všech jeho nuancích. Ve vší euforii i deziluzi.

Fotky: Johana Pošová

Vývařovna je virtuální safe-space – nikdo vás nekontroluje, nikdo neťuká na hodinky s dead-linem, nekontroluje překlepy, nikdo neříká jak, kdy a o čem psát. To všechno s sebou přináší přesně to, co si představuju pod pojmem svoboda – nejen možnost dovolit si cokoli chceme, ale taky přijmout zodpovědnost za všechno to kolem – překlepy počínaje a hejty na to, jaký jsme dyliny blbý konče.

Vývařovna je život. Život je raut. A každej raut někdy končí. A začíná novej. Kdybych byla Tamara Klusová, určitě bych zmínila něco o tom, jak se energie přelívá, nikdy nekončí, jen se transformuje. Ale nejsem Tamara Klusová. To bych se totiž taky uměla dobře vdát a mít hodně lajků. Nemám ani jedno. Ale postupně zjišťuju, že je to všechno tak, jak to má být. Mám totiž ten náš ostrov.

Spravovat ostrov svobody není vždycky fun and relax, Jančura by mohl povídat. Za nějakých 7 let existence se toho stalo tolik – Karol vystřídala Daniela a Hannah teď…nebude střídat nikdo. Energie se přelila a z Matky, dcery a Ducha svatýho se staly Sedmikrásky.

V tý trojjedinosti jsem vždycky viděla symboliku. Byla přirozená, tak moc, až byla něčím skoro nadpřirozená. A já věřím, že nemusí být fyzická, ten Duch Vývařovny je tu dál. (Ok, teď už skoro můžu být Tamara Klusová!) Vývařovna jsou a vždycky budou tři rendlíčky a trojobal.

Nebylo to vždycky snadný a nebude ani dál. I to je život. I tak chceme pořád obývat tenhle ostrov svobody. Psát si co chceme, jak chceme a nebát se překlepů ani hejtů. Nenechat se tlačit tam, kde nám není příjemně, od toho máme ostatně třeba právě práci.
Vývařovna není práce. Vývařovna jsme my, všemu a všem navzdory.

A neznamená to nic víc, že my tu budeme dál. Dvojjediný, s křeslem pro hosta, s prostřeným stolem plným smažáků, hladovění, Braníků i holčičího lamentování. Jsme tři i ve dvou.

Fotky Johana Pošová