DÍTĚ V ŘÍŠI DIVŮ

Disclaimer: tohle bude kurva sentimentální a dramatický, protože miluju drama a pathos jako v italských operách, amerických rom-comech a velkých románech.

Nečtěte dál nebo si ode mne v metru odsedněte, pokud tohle není váš šálek matcha-latté, protože tohle jsem já, holka, který občas tečou slzy jako hrachy, když nad Libní zapadá sluníčko a v uších jí hraje balada od Troye Sivana.

Asi si říkáte, že je divný, že jsme se vrátily z Tokia a nikde žádnej zápisek.
Žádný vyznání lásky se vším, co k tomu patří, víte, takovýto vyznání, co se říká na svatbách v romantických komediích – včetně legračních historek s nejrůznějšíma momentkama plnýma roztomilýho nedorozumění, který vás nakonec o to víc sblížilo.
Takový ty chvilky oťukávání, pomrkávání, který končí dokonalým sexem a pohádkovou svatbou „happily ever after“ (o tom následným „after“ se ovšem v rámci těhle příběhů diskrétně mlčí).

A ne, žádný svatební proslov se konat nebude. Tokio nikdy nebude můj životní partner.
I když jsem si ho vysnila.
Tokio je milenec.
Někdo, kdo je to všechno, o čem jsem snila jako malá, kdo má plnej potenciál být můj životní partner, ale potkali jsme se v tu nejnevhodnější dobu.
Možná, že se prostě do konce života budeme potkávat a souznít, ale nejspíš si nikdy nevyměníme sliby a prstýnky před oltářem na našem „happily ever after“.
Jsou města a situace, na který vás jako malou holku nikdo nepřipraví.

LEXAURIN A UMAMI

Nenávidím létání. Je to pár let, co se ve mně probudila nesnesitelná panická hrůza, která víc nebo míň povoluje nebo sílí. Otravuje mně občas v metru, na rozhlednách, ale zaručeně v letadle. Na svým posledním letu před 4 lety na jih Itálie ji se mnou prožila Daniela a od tý doby mi věří, že umím být nesnesitelná a vycukaná ,jen co vystoupím z autobusu na Terminálu 1.

Jenže touha po Tokiu a kamarádi byli (bohudík) silnější, než iracionální strach a díky Becherovce, Lexaurinu a odpornýmu severo-italskýmu pivu jsem celkem se ctí překonala sama sebe a svoje strachy. Letěly se mnou tam a zpátky, žádný zázraky jako v Lourdech se nekonaly, ale za celých pár letů jsem nikoho neoblažila variací na legendární scénu z Bridesmaids.

Co by člověk pro lásku neudělal. Přesně jako pokaždý, když jsem i přes paniku a neskutečný závratě s nějakým klukem lezla na rozhlednu, kostelní věž nebo vyhlídku.

A pak se to stalo. Nabuzená a přiblblá po 12 hodinách v letadle, jsem po cestě rychlým vlakem z letiště do města a jednomu přestupu na nadzemku, vystoupila v srdci Tokia, v Shinjuku. My jsme sice pokračovali podle Google map dál směrem k našemu ubytování, ale jakoby se čas na chvíli zastavil. Všude vonělo smážo a umami, davy lidí, aniž by působily nekoordinovaně a chaoticky a ulice zněla úplně jinak, než jsem kdy byla zvyklá.
Mohli jsme zpanikařit. Zastavit se a pozorovat to.

Ale my šli dál, jako Alenky králičí dírou.

A já si poprvý uvědomila ten pocit, kterej jsem si následný týden pěstovala a chtěla si ho odvézt domů: najednou, ve městě kde žije 30 miliónů obyvatel, jsem se po dlouhý době necítila cizí a sama, i když jsem paradoxně právě v tý situaci byla.

Cítila jsem se dobře a komfortně. Rozhodně ne, jako doma, ale to je přesně ten pocit, který mě příjemně hřál. Nebyla jsem doma, ale cítila jsem se o dost líp, než kdybych byla.
Prostě jako ve splněným snu. Jako v anonymním hotelovým pokoji, kterej najednou shodou divných náhod na chvíli není vůbec anonymní.

Nic, co by bylo life-changing, prostě jen obyčejnej  pocit. Žádná panika. Žádný ztrácení v překladu. Co se týče komfortního pocitu, byla jsem doma. Na chvíli víc, než doma.

Přesně tenhle pocit, kdy jsem přecházela světelnou křižovatku nebo jsme se opilý vracely cizí nekonečnou metroplí „domů“, a bylo nám skvěle, i když jsme řešily životní shity, ten pocit, když se při pohledu z vlaku chcete jen tak rozbrečet, přesně ten pocit, že je všechno, jak má být, jsem si chtěla přivést. A víte co? Zůstal tam. V anonymním pokoji, kterej na chvíli vůbec nebyl anonymní. Místo toho jsem si s Danielou přivezla moře historek, krásný tenisky a čaj, ze kterýho se vyklubal instatní vývar s příchutí kombuchy a umeboshi.

Po prvních pár hodinách, kdy jsme se snažili rozklíčovat chování Japonců, v obchodech, na zastávkách, v metru, ve stáncích, kdy jsem chodila jako zhulená a připadala jsem si jako v anime, protože mi všechno připomínalo seriály, na který jsem jako dítě nábožně koukala a zastávky nadzemky a metra vyhrávaly při příjezdu vlaků znělky, který zněly jako leithmotiv ze Sailormoon, to Daniela shrnula v jedný větě – Japonci nám něčím připomínali děti.
Od jejich snahy vyhovět po zálibu v maskotech a libování si v kultuře roztomilosti.
Bylo mi v tom dobře. Protože jsi taky taková, řekla mi Daniela.

A je to tak.

Jenže Japonsko a Japonci nebyli jen to. Tokio byl jeden velký rozpor.
Od kuchyně, kterou si představujeme jako apoteózu zdraví, ale najdeme mraky smáža, tučnýho masíčka a (skoro) nula čerstvýho ovoce a zeleniny, přes náš kulturní šok z baru, kde ovínění místní neměli problém k nám hned přijít a bavit se s náma, klidně celej večer – a pak nás ještě pozvat na oběd! Nebo třeba zjištění, že megalopolis takovýho formátu má pár kilometrů cesty vlakem neskutečnou přírodu, jak z kýčovitý pohlednice. Že po celodenním chození městem v pantoflích, máte večer čistý ponožky, že po městě skoro nikde nejsou odpadkový koše, ale ani bordel na ulicích nebo že se takřka nekouří na ulicích, ale zato v hospodách a hernách dost.

Japonsko je o překračování komfortní zóny, o který vám nikdo nikdy neřekl, že ji budete kdy překračovat. A vy tyhle zóny rádi překročíte, možná i proto, že víte, že spolu nebudete muset být do konce života.

Když mi bylo deset, tak bylo Tokio můj vysněný manžel.
Ve dvaatřiceti jsem našla milence.
Nebudeme spolu, ale doufám, že se budeme do konce života potkávat.