NAROZENINY S BRUCEM

Mám ráda Bruce Springsteena. Ne náhodou mám na stehně vytetováno velmi ošklivě provedenou poctu mé nejoblíbenější písničce Hungry <3. Když jsem tuhle vzpomínala na to, jak jsem k tomuhle asi největšímu sympaťákovi v naší galaxii přišla, došlo mi, že to byla deska ve vinylové sbírce kluka, se kterým jsem kdysi dávno pradávno žila. Něco mě v té dychtivé horoucnosti, se kterou Bruce zpívá, uhranulo a dodnes když slyším jeho hlas, těžko ovládám slzy. Jde ale i o jeho texty…klišé, jistě. Ale Hungry <3 mě tehdy trefila přímo do toho mého hladového, popleteného a věčně hledajícího srdíčka, aby se tam zavrtávala rok od roku hlouběji.

S klukem se sbírkou desek jsme oba hladověli po jiných věcech a když jsme se rozešli, začala jsem chodit na terapii. Snažila jsem se zahnat úzkost právě z pocitu prázdna, který po rozchodech přichází. Nakonec jsem se u paní doktorky zasekla na dva roky. Už je to pár let co jsem k ní přestala chodit, ale nedávno jsem se dozvěděla, že skrze doporučení kamarádů k ní chodí polovina mojí sociální bubliny. Říkám si, co si asi skoro 80letá terapeutka myslí, když nás tam všechny poslouchá? Co si asi myslívala o mně? Chodila jsem k ní docela intenzivně dvakrát týdně na psychoanalýzu. Přestala jsem v momentu, kdy mi řekla, že celý život jen hledám tátu. Zaraženě jsem na ní chvíli koukala, pak jsem se myslím i zle zasmála a odsekla, že to je možná pravda, ale co z toho plyne za řešení? To mi pochopitelně neřekla, navrhla dalších deset let terapie. Měla jsem pak nějakou dobu vztek…je těžké přijmout diagnózu celoživotního prokletí za něco, co jste nemohli nikdy ovlivnit. Co nikdo nemohl ovlivnit. Připadáte si pak jako vadné zboží. Jako věčný Hungry Heart. Tak to asi stopro Bruce nemyslel, ale já to tam slyším jen pro sebe.

Hungry Heart tak pro mě znamená být holka, co je tzv. moc. Co hledá a zůstává hladová. Co se bojí, že ten hlad nikdy nepřejde. V dny jako jsou například vaše narozeniny, je to ale extra náročný. Narozeniny a Vánoce jsou přesně ty chvíle, které miluju, když jsem ve vztahu nebo min zamilovaná. Jsou to dny, které plánuji týdny dopředu a dokážu si je užít s dětskou naivitou. Poslední Vánoce byly peklo na zemi a dnešní den – ano, mám narozeniny – nepatří k o moc lepším. Od rána jsem střídavě propadávala paranoie, že jsem všem u prdele, a úzkosti z toho, že jsem takový paranoidní magor. Nikdo mi nezavolal, přišlo jen pár zpráv s přáním. Srdíčka. A jestli jsem z něčeho kdy měla dostat doktorát, tak z umění sebelítosti. Stála jsem na zastávce tramvaje, poslouchala Bruce a regulérně mi tekly slzy. Byla jsem o to smutnější, že to všem okolo bylo fuk. Mým přátelům, rodině, celému světu. Ani moje kočka mi neupekla dort. Malá rozmazlená Daniela, co čeká na tátu.

Nejlepší na těhle stavech ale je, že přejdou. Nebo aspoň mě přejdou. Někdy samy od sebe, někdy tím, že se přeci jen stane něco, co vám dá zpátky nějakou hodnotu, která se v blbých dnech těžko hledá. Celé se to pak otočí a jako správnému psychopatovi je mi ted hrozně fajn. Nalila jsem si doma paňáka vodky a chci takhle popřát všem, co hledají ty, které už nikdy nemůžou najít…protože jsou fuč, ať už dobrovolně nebo ne. A i přes to všechno budeme dobrý. Tahle vodka je tak hnusná, že nás zvládne vykoupit všechny, slibuju <3