Svátek matek mi začal jako stereotyp života pozdní mileniálky v ještě
pozdějším kapitalismu: do plnýho koše v koupelně mi spadla nová rtěnka od Rihanny.
Začala jsem se hrabat ve zbytcích použitý gázy, chomáčů chlupů a mastných
ubrousků a rtěnka v ceně 3 průměrných hodinových mezd se propadala pořád
hlouběji a hlouběji do ulepených sraček. A já do nich hlouběji a hlouběji
nořila ruce.
Nejhorší na tom nebylo ani tak to, jak moc celá tahle scéna
působila jako metafora mýho života, ale že jsem automaticky spustila
přinasranou samomluvu. Jsem to pořád já, ale čím dál tím víc se začínám podobat
svojí mámě. Ruka zapadla do polovyschlýho šušně. Našla jsem rtěnku. A taky
svojí mámu ve mně.
Je to ve mně jako v koze. Moje máma. Poslední dobou mě
rozčiluje, dokonale mi rozhodí sandál jakoukoli maličkostí. A následně mě
vyděsí to, jak jsem v jí v lecčem podobná.
 |
| Jasná volba, kdybych se někdy nějakým nedopatřením ocitla v Prostřenu! Lepenej piškoťák se zakyskou zalitej želatinou z pytlíčku. Osobně pak preferuju plechovkový broskve a šlehačku Dr.Oetker z pytlíku. Kouzlus mňamózus jako blázen! |
A polohlasná samomluva do týhle kategorie patří. Patří taky ke stárnutí a já
moc dobře vím, čím mě máma tak rozčiluje: stárne. A moje naštvání je spíš projevem
bezmoci.
Mám pocit, že všechno to, co o svý mámě nevím, nakonec nevím o sobě. A mám pocit,
že o ní vím vlastně hrozně málo.
Vím, že moc neumí vařit. Vyrostla jsem na instantních
polívkách, rybích prstech a lepených dortech. Všechno zmíněný dodnes miluju.
Vím, že chvíli chodila s mladším kamioňákem, kterýmu často vařila puding a
říkala mu pudinkový král. Bohužel nevím, jestli to spíš nebyl jen nějaký humor
na jeho mladší věk. Taky vím, že chodila s tátou, kterýho si následně
vzala a narodila jsme se já. Byla to jeho druhá žena. I babička byla dědečkova
druhá žena, vzali se za války, v roce 1943. Muži z druhý ruky nám jdou.
Možná je to nějaká magická formule, kdy se ženy vrhají na ty tzv. poučenější s tím,
že tohle zákonitě přece musí vyjít. Babi, mami, začínám mít čarodějnickou
obavu, že mě taky nějaký „poučenější“ čeká. Třeba to dopadne. Třeba je to
rodovej osud. Jako z tragický opery. Což samo o sobě zavání průserem. Děda
předčasně umřel, táta odešel. Oba se nepřímo postarali terapeutům o šek.
Třeba za to nemohli. Třeba jsme si měly líp vybrat, řekl by jistě Bělobrádek.
Což mě vede k další věci, co vím o svojí mámě – zkraje
devadesátek, jako nadšená katolička plná ideálů, v atmosféře, kdy bylo
možný snad cokoli, kandidovala, tehdy už jako matka samoživitelka v komunálkách
za KDU-ČSL. Čumíš, Bělobrádku?
Na volebních plakátech, který tehdy zaplavili Letnou (jo, žila jsem tam než to
bylo cool), byla máma se mnou jako novodobá Madona. Máma je katolička i jogínka.
Máma je živoucí paradox. Bělobrádku, doufám, že pořád lovíš čelist pod židlí.
Vím toho samozřejmě daleko víc. I to je ovšem pořád málo.
Ale. Budu v životě moudřejší, když toho budu vědět
víc? A navíc jsem si skoro jistá, že ať už ještě zjistím a objevím cokoli, moje
životní rozhodnutí to stejně neovlivní. Stejně, jako nic neovlivní naši
podobnost s rodičema. I když je to často nahovno a nevíme co s tím,
ta mentální pupeční šňůra tady je a bude. Bohužel a bohudík. Jsem živoucí paradox.
Díky, mami.
Obrázky: Contrapoints, nějaká knock-off verze Mimibazaru a servery specializující se na slevový letáky (aka internet).
Žádné komentáře:
Okomentovat