PRÁZDNINY V PRAZE

Pro někoho jsou prázdniny ve městě tím nejdepresivnějším, co se se může v životě dospělýho jedince přihodit. Já se sice ráda v chóru kolegů, kamarádů a náhodných kolemjdoucích (ok, to už kecám) přidávám k soustavnýmu pindání na počasí, horka a sucha, na rozpálený tramvajový zastávky, na upocený tyče a sedadla v tramvajích a na ulepený koženky v autobusech, kde si musíte dát dobrej pozor a v krátkých šatičkách si na ně nepřilepit zadek, abyste tam pak nenechali srdíčko potu s typickým potupným zvukovým doprovodem. Píčuju, jako každej, kdo musí trávit většinu léta ve městě, na rozkopaný ulice, nesmyslný obmněny v jízdních řádech, odstávky vody, odstávky metra, odstávky soudnosti většiny obyvatel zmožený vederem, únavou, prací, prachem a chlastem.
Jenže jako člověk, kterej nemá v DNA zabudování plánování, využívám každý chvilky k tomu, abych mohla lozit poloprázdným městěm, hlavně místy, kam se normálně sotva dostanu. Neplánuju, chodím městem a nemrzí mě, že nejedu k moři, který jsem stejně neplánovala. Hledám moře ve městě. A nacházím. Stejně, jako jsem našla uprostřed města stánek s koupákovým langošem.

Povaha neplánování je často nepraktická, čím jste staší, tím se stává složitější a často je vnímaná negativně, jako alibismus. Jenže já už se v životě tolikrát přesvědčila o tom, že plánovat vlastně tak úplně nejde. A proto jsem se naučila courat rozpáleným městem. Sedět, čumět a poslouchat. A vymyslet si univerzální odpověď na všetečnou otázku "kam letos jedeš na dovolenou".
Summertime sadness jak vyšitá.

SMAŽÁK, BUŘTY A PARAZIT: KVIFF 2019

Popelka v Grandhotelu neboli Puppelka (za tenhle humor by mě měli zavřít, já vím)

Grandhotel Pupp má odjakživa auru opulence, toho lepšího v životě, všeho toho, co obyčejně v naší každodennosti chybí. Hotel Pupp je pro mě dokonale šťastná představa dekadence, jakou si romanticky spojuju s Paříží v době kurtizán, Římem Gabriele D’Annunzia, s kompletně celou La Traviatou nebo stylizovaným světem Wese Andersona. Máma mi jednou za čas ráda vypráví, jak byla ve Varech na ozdravným pobytu v šedesátým osmým, v srpnu. Jak těsně před příjezdem tanků tančila v hotelu Pupp na skleněným parketu. Nevím, jestli si to celý trošku nepřibarvila. Já si to hýčkám v hlavě jako krásnou vzpomínku na něco, co se nejspíš nestalo, co jsem sama nezažila, ale o to jasněji si to umím vybavit do maličkejch detailů.

Pupp je prostě říše snů obyčejných lidí.

I já, trpící lucidním sněním, jsem si v životě často představovala pohádkový příběhy o Popelce v hlavní roli se mnou (promiň, Libuško), později možná Pretty Woman (promiň, Julie), který se odehrávaly v prvním případě na plese pohádkovýho grandhotelu, v druhým v dekadentním Becher’s baru. V těhle snech figuroval skoro vždycky Bartoška, teda spíš moje fantaskní verze prince na bílým koni s jeho ksichtem. A cigaretou v ruce.

 

Jak už to tak v životě bývá – realita se se sny míjí úplně dokonale.