SMAŽÁK, BUŘTY A PARAZIT: KVIFF 2019

Popelka v Grandhotelu neboli Puppelka (za tenhle humor by mě měli zavřít, já vím)

Grandhotel Pupp má odjakživa auru opulence, toho lepšího v životě, všeho toho, co obyčejně v naší každodennosti chybí. Hotel Pupp je pro mě dokonale šťastná představa dekadence, jakou si romanticky spojuju s Paříží v době kurtizán, Římem Gabriele D’Annunzia, s kompletně celou La Traviatou nebo stylizovaným světem Wese Andersona. Máma mi jednou za čas ráda vypráví, jak byla ve Varech na ozdravným pobytu v šedesátým osmým, v srpnu. Jak těsně před příjezdem tanků tančila v hotelu Pupp na skleněným parketu. Nevím, jestli si to celý trošku nepřibarvila. Já si to hýčkám v hlavě jako krásnou vzpomínku na něco, co se nejspíš nestalo, co jsem sama nezažila, ale o to jasněji si to umím vybavit do maličkejch detailů.

Pupp je prostě říše snů obyčejných lidí.

I já, trpící lucidním sněním, jsem si v životě často představovala pohádkový příběhy o Popelce v hlavní roli se mnou (promiň, Libuško), později možná Pretty Woman (promiň, Julie), který se odehrávaly v prvním případě na plese pohádkovýho grandhotelu, v druhým v dekadentním Becher’s baru. V těhle snech figuroval skoro vždycky Bartoška, teda spíš moje fantaskní verze prince na bílým koni s jeho ksichtem. A cigaretou v ruce.

 

Jak už to tak v životě bývá – realita se se sny míjí úplně dokonale.

Místo tajuplných postav aristokratek a aristokratů, excentrických umělců typu Marchesy Casati nebo mecenášů se na zakončovacím rautu v Puppu potkávají známý tváře (počítám sem i Podhůrskýho), novináři, samozřejmě lidi od filmu a vůbec lidi všeho druhu. Nechybí samozřejmě sponzoři, partneři, partneři partnerů, missky a třeba já – se svojí doplňkovou akreditací. Sny jdou stranou. A vy se místo v La Traviatě ocitnete na načinčaný verzi maturitního plesu v Lucerně. Na jednu stranu pro vstup na večírek panuje přísný dress-code, který se kontroluje, jako nikde od Prahy po Valašský Meziříčí, na druhou stranu vás čeká moment prozření. Místo šampaňskýho, kaviáru a podivuhodných laskominek ála Dalího mravenci v cukru, přítmí svíček a operního podbarvení, místo druhý verze Marie Antoinetty od Sofie Coppoly, vás čeká ochutnávka regionálních salámů, mísy beraních rohů, ošatky korbáčiků nebo opékání buřtů. Dědictví od Chytilový, na který ani nemusíte chodit do Velkýho sálu hotelu Thermal, protože si ho můžete prožít jako jednu velkou reality show.

Můj smysl pro český bizár jásá – kde jinde uvidíte dámy ve velký večerní a pány ve smokingu s buřtem, na druhou stranu jsem za tohle ve svých pubertálních snech klíčema necinkala.

Zvlášní paradox – podnikatelé, střední management nejrůznějších podniků se dotýká pomyslné střechy lokálního luxusu, ve který se samo zrcadlí. A ruský kaviár se stal buřtem a přebýval mezi námi. Pobavily mě dámy, který si během noci sundaly podpatky a bosý nohy skrývaly pod lemem dlouhých sukní, ráda jsem okoukla Bartošku (ozdoba večera), očichala a ochutnala všechno, co nabízel raut a nebylo toho málo a bylo to lahodný, na druhou stranu jsem se na konci večera přistihla, že sedím na schůdku otevřené terasy, ve svých pečlivě vyžehlených šatech, koukám lidem na nohy a na to, jak nosí sem a tam piva, kterým kape pěna na zem, po smokingu, po košilích, po šatech.

Sen o tanečním parketu z benátských zrcadel se rozplynul ve vůni grilovaný svíčkový a kuřecích filetů. A jak řekl někdo moudrý – sny se neplní, plní se papriky!

Podivuhodná setkání různého gastro druhu druhu

Co může vypadat a působit zvláštně až nepatřičně v kulisách krásnýho hotelu Pupp, je naopak všude kolem během festivalu právě to, co mě baví a o čem tenhle festival je. Karlovy Vary jsou celý o kontrastech (rozpadající se překrásnej Thermal, vyřvaná Becher zóna, opulentní Moet party, stanový městečko, Malý Versailles), o smalltalku a o jídle, který byste si nejspíš na Vinohradech nedali, ale právě tady ho budete milovat. Nepřijela jsem na filmovej maraton s tím, že budu večeřet pečený holoubata na stříbře, ale s tím, že s sebou budu tahat láhev s vodou, dám si smažák v okýnku, nejúchylnější kombinace na pizze v celým vesmíru a v nouzi mě zachrání banán nebo meruňka.

1.     Never-spresso
Největší Kviff zklamání putuje letos do Nespresso baru. Předchozí dva ročníky to bylo místo, který mě dennodenně zachraňovalo od spánkovýho deficitu. Čekala jsem, zhýčkaná, že i letos se budu přes týden potkávat s usměvavou obsluhou, která toho sice nejspíš naspí ještě míň než já, ale nikdy nejde pro úsměv daleko a i ve velký frontě je schopná pohotově reagovat. Lol, tak to jsem se přepočítala.Tentokrát byla obsluha zmatená a chvílema docela nepříjemná (to jste rovnou mohli za ten bar šoupnout mě). Jestli jsem někde čekala malou Prahu, co se týče kafe, navíc hned u Thermalu (protože obvykle prostě spěcháte z filmu na film a rozhodně nemáte čas lítat po městě zaplaveným lidmi a hledat cool kavárničku kde vědí, co je ledový latté a že i mandle můžou mít mlíko), tak tady.Ale jo, podle menu by se mohlo zdát, že je to výhra – grepovej espresso tonic, ledový latté macchiato a další mileniálský zhůvěřilosti na vývěsce figurovaly, ale provedení jsem moc nechápala. Jakžtakž jsem vyloudila espresso tonic s kávou s kofeinem (is it just me nebo se tady pije kafe právě kvůli tomu? Byla jsem jediná, kdo nechtěl u pomalýho Chilskýho filmu klimbat? Proč je ve standartní nabídce bezkofeinová kapsle? A proč se musím cítit jako kráva, když požádám o kapsli s kofeinem?). Jakžtakž jsem přežila potupný protočení očí, když jsem se ptala na rostlinný mlíko do ledovýho latté (máme mandlový, ale to vám nenašleháme, to vůbec nevadí, jen to zalijte, jééé, ale ono tu není, to bych pro něj musela nahoru, aha, jaký jiný tu máte, bez laktózy, ok, může být, tak mi dejte to ---- následuje čekání, který ukončím tím, že odejdu, protože se na mě, problémovou holku, pravděpodobně už zapomnělo) a dokonce jsem přežila i espresso na malinovým ledovým pyré (vypadalo to jako když desetiletý děcka dělají v kuchyni pokusy podle pejska a kočičky, chutnalo podobně). Ale byla jsem zpruzená.A nezachránily to ani lahodný salámový houstičky. Sumasumárum – bylo citelně poznat, že tenhle bar už není pod správou Cafe-Cafe. Nevadí, ráda se pro příště kapslovýho kafe vzdám úplně. Ještě teda nevím, co s tím usínáním, ale lokální piko od usměvavýho dealera by mohlo být taky řešení, rozhodně ekologičtější (vy snad ještě šňupete plastovým brčkem, čuňata?). Na druhou stranu místní fronta skýtala nekonečnou inspiraci na small-talky, královskou disciplínu Varskýho festivalu. A mimojiný jsem zjistila, že už netrenduje označení „preso“, ale „expreso“. Nemáte zač.

2.     Vary nejsou Itoška, ale vyhrává pizzoška 

Sympatický místo, který by podle nových gastrotrendů už nejspíš nemělo existovat, ale u mě to letos ve Varech naprosto vyhrálo. Pizzerie Mamma Mia / juice bar Cocopelli má všechno, co čekám od český pizzérky – výmalbu na oranž, neskutečný množství pizzy pojmenovaný bizarními názvy s ještě bizarnějším toppingem (pizza se sekanou pro mě napořád bude v mým soukromým seznamu kulturního dědictví), absurdní saláty, báječný poháry… a navrch tu nejmilejší obsluhu. Která vám uvaří a ještě se usmívá a vtipkuje i po desátý večer. Specialitkou je tady Oreo shake, oceňuju i nealko míchaný drinky. A kdo zvládne aspoň tři chody, vyhrál. Já letos určitě tak dvakrát minimálně.Nastává samozřejmě otázka autenticity – ale já nejela do Neapole, jela jsem do Karlových Varů. Jela jsem za smažákem v housce, za pizzou Havaj a Horkou láskou (horký maliny s vanilkovou zmrzkou). Každýmu, co jeho jest. Ve svý podstatě je tohle daleko menší bizár než buřty v Puppu, tady prostě víš, že Madeland a niva na pizzu patří, že si můžeš pokecat tílko a že ofrňování se nad zvadlou rukolou je tak nějak zbytečný.

3.     Sluníčko na hnoji
Bistro sluníčko je to nejlepší z devadesátkových pokusů kloubit příjemný s užitečným. Teda spíš zdravý s nezdravým. Jídlo na váhu, hotovky, kde najdete jak hermelín v těstíčku, tak červenou čočku a bulgur, pečenou řepu, guláš nebo špaldový kafe. A taky klasický zákusky, jako je punčák nebo piškotovej pohár s ovocem a zakyskou. S tácem do fronty a budete si čvachtat. Stejně, jako to buclatý sluníčko v logu.

A jako zákusek taky filmy! Já jsem hodně do Itálie, takže můj hot tip je film „Il Campione“ o fotbalovým young thugovi se zlatým srdíčkem, který díky panu učiteli k rozumu a štěstí přišel. Úplně šablonovitej a předvídatelnej doják, kterej vás ničím nepřekvapí, ale je to dokonalá esence Itálie. A já se dojmu ráda, zvlášť, když oba hlavní hrdinové jsou hot (female gaze na maximum). Itoška dala taky slušný drama o jednom z prvních mafiánů, kteří se rozhodli spolupracovat se státem a pomohli rozkrýt složitou síť organizovanýho zločinu – „Il traditore“. Velkolepý scény ze soudního procesu snad s půlkou sicilský mafie jsou jeden z mých letošních vrcholů festivalu – totální Itoška na druhou, budete otřesený a budete se smát jako dlouho ničemu, dostanete chuť si zapálit přímo v kině a rozbít jen tak pár talířů- zaručuju! Romantická roadmovie totálních vyvrhelů „Ovunque proteggimi“ je další italskej zářez, kterej nepatřil k vrcholům festivalu, ale dojal mě, ač hraničil (zase) s mnoha klišé a kýčem. Nevím, na mě klišé a kýč fungujou, jsem taky jenom člověk! A obzvlášť na mě funguje spojení stárnoucího alkoholika s Bojackovskými rysy, kterej bydlí s mámou, nonstop leje, je osamělej a frustrovanej, protože nikoho už nezajímá jeho hudba (hraje na vesnických tancovačkách tradiční sardinský vypalovačky) a aby toho nebylo málo, tak hraje maty a bláznivý (doslova) pětatřicítky, kteří si dají cestu po Sardinii, aby z lokální verze Klokánku „osvobodili“ syna týhle třísklý, ale něžný ženský. Samozřejmě se seznámí v blázinci, ale to už je jen třešnička na dortu. A jak to celý dopadne si zkuste domyslet.

Ze Sundance přijela all female delegace s černobílým coming-of-age „To the stars“. Americkej buranov v šedesátkách, highschool, chvílema Mean girls, chvílema kýč a klišé (asi je to můj oblíbenej žánr, nedokážu odolat), ale krásná kamera a (spoiler alert) lesbická zápletka. Další holky přijely ze Slovinska – film o dvou extrémně nesympa nevlastních sestrách „Polsestra“ je v první půlce celkem pomalej, ale rozjede se do konverzačky i situačky, kde nechybí ani ostrá albánská kudla zabodlá do ruky. Po tomhle filmu budete chtít jet někam do Jugošky, úplně kamkoli a každýho tam posílat do prdele. Jen tak bez pardonu.

Polsestru a další filmovej tip – vítěze letošního canneského Un certain ragardu, „The invisible life of Euridice Gusmao“, spojuje skoro totální absence kladných mužkých postav. U tohohle filmu si uvědomíte, jak příšerný je být ženou a ještě horší je být chlápkem. Hlavně v Brazílii v padesátkách.  Konec jak z Titaniku nevadí, kdo sakra nemá rád Titanic, žejo!
Slabší odvar klasický Suspirie (a Inferna z trilogie o třech matkách) od Argenta je novej film „In Fabric“ Petera Stricklanda (The Duke of Burgundy). Skvělá hudba Cavern of Anti-Matter mě hodila do doby, kdy jsem sjížděla witch-house a pár skoro doslovných citací Suspirie, jednoho z mých nejoblíbenějších filmů, mě potěšilo. Stejně, jako viktoriánský prodavačky art-decovýho očarovanýho obchoďáku, který měly hodně vyndanej marketingovej slovník, vešly se do výtahu metr krát metr a místo registrační pokladny používaly potrubní poštu. Vtipná a vizuálně lahodná horor komedie. Jen bych těm vraždícím šatům trošku zkrátila dýlku, prostřih by Stricklandovi docela slušel. A ty zbytečný a hlavně doslovný sexploatace taky.

Absolutní vrchol je pak film „Parazit“, kterej bude k vidění v běžný distibuci pod hlavičkou Aerofilms. Když napíšu, že je to alegorie o parazitování chudých na bohatých a naopak, bude to málo. Situační a slovní humor, několik absolutně nečekaných zvratů, vizuální alegorie, trošku moliérovská hra o lidech, krev i napětí, všechno tam najdete. Není náhodou, že tenhle film letos vyhrál hlavní cenu v Cannes.

Zvláštní ocenění v kategorii dobový bizár: Egypský muziál (už tohle slovní spojení je prostě bizoš jako prase) "Můj miláčku". Břišní tanečnice, hodná holka, zpovykaní chlápci, taková muzikálová Eva tropí hlouposti made in Káhira. 

Další fotky z rautů, čínský hospody, nočního smažáku a ze sídliště najdete ve výběru KVIFF 2019 na našem insta.

Tak dobrou.