Je půlka srpna. Nedá se nic dělat…jako v neděli po
obědě, už prostě víte, že co jste nestihli doteď, tohle léto už nedoženete. Mně
se ale někdy podaří si ještě užít i nedělní večer a noc a v pondělí ráno
strkám v práci hlavu do písku co nejhlouběji, abych pak prskala a
vytřepávala ten zalezlý písek ještě ve středu. Tak je to i srpnem. Může být
ještě fajn, babí léto si jde hezky užít, ale shit, podzim je na dohled.
Protože mě už letos nečeká nic, tak si dovolím retrospektivu
tohoto léta takto v předstihu. Odjakživa pro mě totiž léto začíná v průběhu
června, aby vyvrcholilo právě v těchto dvou měsících, které ráda přirovnávám k víkendu.
Stejně jako jsme naprogramovaní žít na dva dny v týdnu aka víkendová
zrychlená haluz, tak od dob povinné školní docházky moc dobře víme, že léto –
tedy sluníčko, bezstarostnost, koupání, výlety a smích od ucha k uchu – to
je červenec a srpen. Dvě kapky radosti v deseti měsících vrstvení ochranných
izolací před okolním chladem. (Čti s vědomím skrytých jinotajů!)
Opovažte se komentovat, že máte rádi podzim…že nejhezčí roční
období je jaro. Že v zimě jsou Vánoce. Shořte v pekle všichni. Jsme
fixovaní na léto, ať už si to přiznáme nebo ne. A možná jste freelance pololidi
nebo makáte na dlouhý a krátký týdny a neznáte život v poměru 5:2,
gratuluji. Nemusíte číst dál. Já se letos min od února, ale spíš od 1. ledna,
stresovala tím, co budu toto léto dělat. Bála jsem se, že celé budu jen pasivně
čumět doma do stropu přesně jako jsem strávila zimu. Bála jsem se, že mi
proteče mezi prsty asi jako protékají roky po třicítce. Všechno se hrozně zrychlilo,
a přitom mám pocit, že se nic neděje. Nakonec jsem se ocitla naprosto neplánovaně a nechtěně na pár místech, na které budu během dlouhé zimy vzpomínat. Není to ani Toskánsko, nejsou to Filipíny.
