SELHÁNÍ

Je půlka srpna. Nedá se nic dělat…jako v neděli po obědě, už prostě víte, že co jste nestihli doteď, tohle léto už nedoženete. Mně se ale někdy podaří si ještě užít i nedělní večer a noc a v pondělí ráno strkám v práci hlavu do písku co nejhlouběji, abych pak prskala a vytřepávala ten zalezlý písek ještě ve středu. Tak je to i srpnem. Může být ještě fajn, babí léto si jde hezky užít, ale shit, podzim je na dohled.

Protože mě už letos nečeká nic, tak si dovolím retrospektivu tohoto léta takto v předstihu. Odjakživa pro mě totiž léto začíná v průběhu června, aby vyvrcholilo právě v těchto dvou měsících, které ráda přirovnávám k víkendu. Stejně jako jsme naprogramovaní žít na dva dny v týdnu aka víkendová zrychlená haluz, tak od dob povinné školní docházky moc dobře víme, že léto – tedy sluníčko, bezstarostnost, koupání, výlety a smích od ucha k uchu – to je červenec a srpen. Dvě kapky radosti v deseti měsících vrstvení ochranných izolací před okolním chladem. (Čti s vědomím skrytých jinotajů!)

Opovažte se komentovat, že máte rádi podzim…že nejhezčí roční období je jaro. Že v zimě jsou Vánoce. Shořte v pekle všichni. Jsme fixovaní na léto, ať už si to přiznáme nebo ne. A možná jste freelance pololidi nebo makáte na dlouhý a krátký týdny a neznáte život v poměru 5:2, gratuluji. Nemusíte číst dál. Já se letos min od února, ale spíš od 1. ledna, stresovala tím, co budu toto léto dělat. Bála jsem se, že celé budu jen pasivně čumět doma do stropu přesně jako jsem strávila zimu. Bála jsem se, že mi proteče mezi prsty asi jako protékají roky po třicítce. Všechno se hrozně zrychlilo, a přitom mám pocit, že se nic neděje. Nakonec jsem se ocitla naprosto neplánovaně a nechtěně na pár místech, na které budu během dlouhé zimy vzpomínat. Není to ani Toskánsko, nejsou to Filipíny.


Pouť

Tenhle spontánní nápad – jet po letech na klatovskou pouť – mě nadchl poté, co jsem se smířila s faktem, že nepojedu letos do Varů, na Creepy Teepee, do Ostravy a ani na fucking Stromy. Protože jsem stará grumpy cat a nepotřebuju žádný tyhle akce, abych si připadala jako lepší člověk. Nebo jsem se spíš bála potkat všechny svoje ex, jejich nový holky nebo holky, se kterými si myslím, že zrovna messujou, abych si v krátkým očním kontaktu s jejich smutným pětadvacetiletým (v horším případě ještě dvacetiletým) čumáčkem připomněla, že opravdu neexistuje spravedlnost na tomhle světě. A jestli existuje nějaká jistota, tak je to to, že nikoho z mojí sociální bubliny rozhodně nepotkáte v Klatovech na pouti. Možná kdyby cestou na šumavský víkendový treat píchli pneumatiku, vybil se jim mobil a oni shodou divokých náhod došli zrovna do města, kde se zavře celá jedna největší třída společně s náměstím a zaplní se kombinací toho nejnižšího z nejnižších. V jakém smyslu? V tom nejnižším smyslu!!!

Fotky budou mluvit asi za všechno. My s Janou se bavily královsky, ale někdy nám úsměv zamrzl. A ted nejde o elitářství, kterým ani jedna netrpíme, ani o pražský egocentrismus – já v Klatovech prožila pubertu. Ale o naše hodnoty, které se neslučují s vyšisovanými džínovými capri kalhoty s tričkem s číslem, trojbarevným melírem, obezitou a hrubým křičením na děti. Not in my name.

tady pán nám vytisknul selfíčko na hrnek <3

Dánsko

Poprvé v životě jsem v létě místo na jih vyjela na sever. Nechtělo se mi, ale jela jsem za klukem, což bylo značné lákadlo...ale ne, nechtělo se mi. K severu mám vztah založený na mixu předsudků a předsudků a už od cesty z letiště do Aarhusu jsem dostávala jednu facku na tu svoji tvrdohlavou tvář za druhou. Příroda wow, moře wow, služby double wow a jídlo a pití…triple wow. Ceny not wow, ale atmosféra ve veřejném prostoru natolik svobodná, že jak nudistické koupání v moři za bílého dne, tak popíjení alkoholu venku se odehrávalo za naprosté pohody, která díky respektujícímu okolí prošla bez nepříjemných následků. Bylo to skvělý. A pak mi týpek vyrazil dech – gauč na střeše jedné z nejvyšších budov v Aarhusu, kde má kancelář, s vychlazenou láhví prosecca. Západ slunce. A podezřívavá Daniela, která na romantický kýč není zvyklá. Vlastně na romantiku obecně, jsem spíš cynik a zlomit to ve mně vyžaduje nadšení hodný šťastného retrívra s roztomilostí Setha Rogena. Tohle obojí se setkalo se vzhledem Chrise Hemswortha a bylo vymalováno, moje ledový srdce zjihlo.

V Aarhusu mi zjihlo i v hale plné street foodu. Už jsem se na instagramu vztekala, proč něco takového nemůže fungovat i u nás a proč se musíme smířit s existencí něčeho jako je Manifesto, kde jsem nikdy nebyla a nikdy nepůjdu? Tato hala je hned vedle hlavního nádraží, což dává smysl, a je plná všeho. VŠEHO. Není to snobský, není to špinavý, je tam zdravý i tučný, pivo i víno a byznys lidi vedle chudých. Aleluja. Zamilovala jsem se. Kluk v Dánsku zůstal, já se vrátila. 

Krkonoše

Neznala jsem. Jak už jsem psala, na sever já nikdy nejezdila. Pouze jednu roubenku v Železnému Brodu, do Doubice taky do roubenky a do třetice jsem jela s Janou do Semil, odkud pochází její máma. Jinak pokaždé mě to táhlo na Šumavu, na mnohozelenou a tlející Šumavu. Krkonoše na mě měly jiný vibe, takový slatinový. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme byli na místě zvaném Sněžné jámy už v Polsku (kde bylo hodně Poláků lol) ale prostě to byla totální Bouřlivá výšina hadr, každou chvíli jsem čekala Haethcliffa nahánět Catherine (nebo mě) a že mi na hlavu spadne nebe, na který se dalo dosáhnout. Připadala jsem si mega dramaticky a doslova mezi nebem a zemí, sama se svými strachy v přírodě, která nás všechny děsila odjakživa a najednou je jen bezzubá a stejně jsme se nepřestali bát. Strach všude, ze zakopnutí, ze zmoknutí, z únavy a ze zadýchání. Strach, že tahle krása skončí, že nebudu mít děti, který se nad tím dojmou, že nepotkám nikdy nikoho, kdo pochopí tyhle drama přetlaky na místech, kde je smrt přirozenější než goretexový boty. Asi mi nerozumíte…to je fuk. V Krkonoších se mi prostě líbilo a ne, nelupla jsem si na Labský boudě extázi. Jen lépe zvládám na takových místech nechat věci být…nadechnout se a pustit ten tlak, co mi poslední roky, nebo spíš od rozvodu, když mi bylo 30, tlačí na hrud.  Nadechla jsem se a konečně se vypnula ta smutná písnička, co mi 8 měsíců hrála v hlavě. A bylo ticho…až na tu polštinu.

Bydleli jsme v roubené chalupě a jedli ovocné knedlíky při západu slunce. Někdy je smutný, jak na málo se ceníme. Já jsem si upřímně nemyslela, že se mi tohle léto stane něco tak obyčejně hezkého. A rouhala bych se do poslední buňky tý mojí nenapravitelně zakomplexovaný hlavy, kdybych nepřiznala, že jsem byla šťastná. A není žádný shame to přiznat, i když se bojím, že jsem si z bolesti udělala za poslední rok trochu fetiš. Ale neprodávám písničky. Nemusím. Jen je to někdy snazší…zůstat v prdeli. Je to snazší pro vás i pro vaše okolí.

Jo a ta roubenka byla ve špatném stavu, všude běhaly myši, pařily celou noc ve zdech a děsily mě. Cesta na kadibudku roztřískanou pavlačí byla někdy hodně intense stejně jako zatuchlost a štítivost ke starým matracím. Ale jen první sekundy. Překvapila jsem sama sebe. Opláchla jsem se ve vaničce s dešťovou vodou a pak v samé vodě uvařila ty ovocné knedlíky. A cítila jsem se na 15. Což je v mém věku pocit, za který se platí desetitisíce a vsadím se, že do půl roku to trenduje Monika Marešová v ELLE.

Zlínský kraj

Tak tady jsem taky byla poprvé, já vím, jsem trapná. Byla jsem víckrát v Itálii než na Moravě. Ve Zlíně jsem bydlela v cool Baťově domku a musím přiznat, že to město je celý cool. Aspoň architektonicky, takový skanzen cool baráků, památníků a domečků, ale bez obsahu. I tady se natáčí Prostřeno a nosí džínové capri kalhoty. I tady nechtějí imigranty. Ale jak je to na Moravě zvykem, nechtějí to v hezčích kulisách než v rozpadajícím se Jablonci nad Nisou. Přišlo mi to celý takový ambivalentní… památkáři vám určí vkus a díky bohatšímu kraji máte na lepší auto. Ale neměla jsem pocit, že bych potkávala o tolik jiné lidi než na klatovské pouti. Kam tím mířím? Chci jen, aby mi sem někdo do komentů napsal, že jsem blbá píča a píšu haluze, tam mířím.

Ve Zlíne jsem ale navštívila dvě skvělý místa – moravskou alternativu mého milovaného Country lifu na Letné, který mě zruinuje – Dary našeho kraje, kde si můžete koupit Kontušovku nebo skvělý hovězí maso a cukrárnu Zlíňanka. Ta mě uhranula. Domácí šlehačka na kompotovaném ovoci byla k snídani jako mix Prázdnin v Římě a Snídaně u Tiffanyho. Cítila jsem se jako Audrey Hepburn, nepatřičně dětsky a přitom žádoucí. Mrzí mě, že tyhle místa v Praze mizí nebo nenachází nové zákazníky mezi mladší generací. Nechceme asi snít…chceme tiramisu a panna cotu, abychom si oblečení jako stádo připadali světově. Závan Itálie, ach, jak příjemně to všechno chutná servírované na Asko nábytku. Já si raději zadřu třísku do zadku při bourání větrníku, aspoň svět vidí, zač je toho pořádný ženský splín.

A Zlínským krajem končím úmyslně. Seděla jsem zrovna jako spolujezdec na motorce a v helmě řidiče jsem viděla svůj odraz. Usmívala jsem se. Před tím, než jsme vyrazili na projíždku Valašskem, řekl, abych se ozvala, jestli pojede moc rychle. Slíbila jsem, že ozvu. A v jeden moment jsem cítila, jak už je to moc, že se začínám bát… ale nic jsem neřekla. Všimla jsem si totiž, že se usmívám. Nechala jsem to na něm a bylo to super. A možná vám to přijde banální…ale pro holky, co se naučily být silné a zvládat jeden životní shit za druhým, je někdy těžké nechat věci být…uvolnit se. Ztratit kontrolu nad životem znamená totiž selhání. Selhání, co ale zrovna mně mega sluší. Krásný nedělní podvečer (a zbytek srpna) všem <3

¨