P(ostgastrální) F(uk) 2020

Když nás Respekt oslovil s anketní otázkou, jaké máme předsevzetí na rok 2020, pochopitelně jsem neváhala. Maminka bude mít radost, ukáže to možná i strýcovi, možná se podívá i učitelka dějepisu z gymplu. Marné radosti mého života, dotáhla jsem to až do anketní rubriky prestižního časopisu. Wow. Aniž bych to ale chtěla shazovat (ráda zodpovím jakoukoli otázky komukoli, opravdu!) musela jsem se sama sobě trochu vysmát a současně se ušklíbnout nad svojí odpovědí. Napsala jsem ji spontánně za deset vteřin a věřím, že to bylo podobně i u Jany. Emoce jsou u nás při psaní důležité. Obě se psaním živíme a když už nás za to nikdo neplatí, musíme to psaní zadarmo tzv. cítit. Asi jako když máte silný PMS a lehké křeče v břiše naznačují, že se ženský úděl letos už podvanácté připomene s tím, že život bolí. Bolí ho vytvořit, bolí ho v sobě zadusit, bolí ho udržovat na světě i ho bolí nechat být. Takže to tak teď berte – dostala jsem psací krámy.

foto:Johana Pošová, já jsem ta vlevo 

Pokud vás zajímá, co jsou naše předsevzetí do nového roku s krásně symbolickou číslovkou 2020, můžete si to přečíst v odkazu ZDE. Já byla cynická a Jana ještě víc. To mě trochu trápí, protože z nás dvou byla Jana vždycky ta optimistická a pozitivní kotva v moři mých nenávistných výroků a zle přimhouřených očí. Byla i ďolíčkem v mých nasupených tvářích. V roce 2019 jsem se ale já posunula lehce k životnímu přístupu, který by se dal nazvat smířlivostí a Jana zase pustila trochu temné síly dovnitř. Rok 2019 byl prostě jako když chcete s velkým máchnutím prasknout nafouklý papírový pytlík, ale ono to jen tak „prdne“. Udělá to takový to „prfrrrrprd“. A ještě se o ten papír pořežete a musíte dávat pozor, abyste nevykrváceli…jo takový byl rok 2019. Sledovala jsem demonstrace proti klimatickým změnám, lidi, co se někde zabíjí, nešťastně umírají, hořela Notre Dame a bylo mi divně smutno, když zemřel Gott a polovina mého Facebook feedu se posmívala lidem, co stáli fronty, aby mu vzdali věčnou čest…asi stokrát jsem si pustila Shallow a nedivila se, když vyhrál Boris Jonson předčasné volby (ale byla jsem velmi překvapená, že jeho celé jméno je Alexander Boris de Pfeffel Johnson :O)

Všechno to zapadlo do neodbytného pocitu marnosti, který se sem vloudil. Ne, nebyla jsem ani jednou na shromáždění lidí, co pak jdou na pivo nazvaném Miliony chvilek pro demokracii. Proč taky? Můj společenský život je i tak natolik živý, že ho demonstracemi resuscitovat nemusím. Co tedy zbylo? Hodně hodně osobního drama, hodně smíchu i slz, samota, strach, víra v přátelství, poznávání, truchlení, nahoru a dolů. Škála emocí osobních vztahů byla pestrá jako pražská gastro nabídka. Zatímco zájem o politické dění, společenská témata, katastrofy, prezidenti, premiéři, války a utrpení jsou na unisono linii deziluze. Rezignace. Žijeme na nejlepším místě na světě, a přitom nic nemá smysl. Jen důstojně žít, i když jiní nemůžou a já se drtivou většinu času snažím na to nemyslet. Daří se to střídavě.

Mám kamarádky, které svoji existenci omotaly okolo svých dětí natolik, že by ted neváhaly ani minutu dodat, že moje občanská pasivita je spojená s mým bezdětným stavem. Nojo, většinou se usmívám. Téma, které nenechává spát většinou jen těm, kterých se netýká. Ano, je mi 34 a nemám děti. A možná je nikdy nebudu mít. Nebo budu prvorodička ve 40. A vyžeru si všechny nepříjemnosti s tím spojené. Ale věřte mi, že ani já a ani ostatní stejně „postižené“ vrstevnice to nedělají vám naschvál. Neděláme to, abychom s tím byly neustále konfrontované a ani, protože by nám to dělalo radost. Prostě se to tak stalo…taky se stalo, že jsem vyrostla s čumáčkem hluboko v devadesátkovém mýtu kariéry, přesněji – rodičovství a kariéra jsou v protikladu jako černá kabelka a hnědé boty. Až se smrtí nultých let jsem i já pochopila, že tato kombinace může fungovat. Že se mi to ale začalo líbit teoreticky neznamená, že to budu sama nosit… Je mi totiž dobře ve vkusu, který jsem si vybudovala navzdory všemu tomu módnímu marasmu, který se na mně vyřádil. Jo, furt mluvím o dětech, ale taky trochu o módičce.

Tuhle jsem se ale zapekla nad jednou představou. Kdybych měla dceru v 18 a ona měla taky dceru v 18, tak bych teoreticky za rok byla už babička. Jsem v teoretickém věku babičky. Fucking babičky. Nikoho kromě mě tahle informace nerozhodila. Když jsem jim to s vyděšeně vykulenýma očima Teoreticky popisovala, koukali na mě spíš stylem „tvl danielo, že máš čas řešit takový píčoviny“. No, nemám. Pracuju na trojsměnný mentální provoz a někdy mám problém najít čas i na sprchu, protože ze zápřahu „dobře odvézt práci – cvičit a vařit si, současně ale mít i osobní život“ nechci za žádnou cenu slevit. Ale i tak jsem vyšilovala, než to zase přešlo. Je absurdní, kam až můj mozek dokáže zajít, když řeším roky a roky…ted mě napadá, že mojí babičce bylo třeba 60. Pointa? Že je to fuk.

A bude to fuk i v roce 2020. Hrozně moc věcí je totiž vážně fuk…bude fuk, jestli budu mít víc vrásek, a i letos nedopnu kalhoty z roku 2014. Bude fuk, jestli nepoletím znovu do Jihovýchodní Asie a pojedu jen do Chorvatska. Bude fuk, jestli i letos nekoupím mámě lázeňský pobyt v Luhačovicích a jestli zase nedotáhneme plán na novou knihu s Janou. Bylo by pochopitelně fajn, kdyby to vyšlo, jedno z toho, nebo rovnou všechno. Ale…nezáleží na tom. Záleží na tom, jestli dokážu být Janě lepší kamarádkou, jestli dokážu ovládat svoje návaly vzteku, jestli se přestanu shazovat, začnu tady být víc pro ty, kteří se mnou být chtějí a nebudu zle ironická. K čemu? Jsem už ve věku babičky, musím být smířlivější. „haha“ Ježíši a musím mega mega šetřit, protože tenhle svět je něčím neuvěřitelně krutý v momentu, kdy začnete ignorovat zákony tvrdého kapitalismu.

Dneska to bylo dlouhé, omlouvám se. Asi je fuk, jestli jste dočetli až sem poctivě, nebo jste si přeskočili rovnou k světoborné pointě plné té nejbodřejší selské moudrosti, za kterou by se nestyděl ani váš prastrýc z Humpolce, co volí SPD, má rád hokej, a i když by berlí přetáhl kohokoli, kdo by mu chtěl pomoct s taškou, tak vás měl vždycky rád a se slzou v oku vám dá o Vánocích dvoutisícovku, abyste si to pořádně užili. I tenhle prastrýc by se mnou souhlasil, že je to všechno fuk.

Jaroslav Kubera, Vondráček a Babiš nám 1. ledna 2020 pronesou ve státní televizi projev. A víte co? Uhádli jste 😊