PEČE CELÁ ZEMĚ. A JE TO OK!

Peče celá země a mě to baví

Nová reality soutěž České televize má sledovanost přes milion diváků. Proč mne baví sledovat taťku, mamku a další péct variace na štrůdly a laskonky? Teda krom toho, že to potvrzuje můj status mentální důchodkyně...

Fotka patří České televizi, pečení patří všem

Více než dva týdny jsem se cítila left-out v jakýmkoliv chatu s Danielou.

Nervy to začaly být, když se na Peče celá země začal dívat i náš kamarád Míra, který dokonce podle jedné z výzev upekl koláč (a pochlubil se na Insta, další šokující znamení blížícího se konce světa, je totiž více než jistý, že jeden ze 4 jezdců Apokalypsy bude influencer).

Ačkoli obecně trpím tím, že čím víc se v mojí bublině o něčem mluví- od seriálu po knížku, tím méně mám reálnou chuť se do díla samotnýho zakousnout (nikdy jsem neviděla Most! nebo GoT, žalujte mě). Ale Peče celá země jsem si pustila. Jen tak, casually, a přesně takhle nenápadně si vás to omotá. Ano, místo mozku mám teď čokokostku.

Není to reality show u který bych nemohla dospat dalšího dílu, ale vím, že se na něj prostě podívám. A nekonečně děkuju Daniele za doporučení.

Pečení je bezpečí a vizuální ASMR

Proč mě baví dívat se na pečení? Pečení je pro diváka výsostně nedramatická disciplína per se, disciplína, která je někde na pomezí alchymie a chemie a dynamiku dramatu nabývá jen nečekaně (vykyne, nevykyne, spálí se, nespálí se, vyběhne, nevyběhne, bude lístkovat nebo ne). Navíc je tohle drama (na první zdání) ne tak univerzální, podobně jako, co já vím, vybírání a vyřazování v Trosečníkovi nebo v The Bachelor. Pečení je technologie, přesnost, věda - pečení je basically antiteze mne samotný. A možná právě proto mne fascinuje.

BONBONIÉRA LEFT ON READ

Vítejte v Klubu přátel člověka v časové tísni.

Nejsem na sladký, ale je půlnoc, došel Braník a nastává čas na otvírání bonboniér.
Je zvláštní, kolik bonboniér má člověk doma i přes to, že je nejí.
Já jsem samozřejmě bytostná horderka, takže i potraviny dokážu hromadit jako v předzvěsti 4 jezdců Apokalypsy. Na expirační data věřím jen u mlíka a sýrů. Jinak je to hoax, jako chemtrails nebo léčba rakoviny savem.

Ve špajzu mám třeba podivuhodnou švédskou rybí pastu, kterou nikdy nechci otevřít, protože má vážně hezký obal (a představa toho, co je uvnitř mě vlastně v porovnání s ním zas tak neláká).
Taky tam mám španělský fazole, tuňákový konzervy, pšeničný nealko piva, melounový žvýkačky a rýžový chlebíčky. Sušený rajčata. A ledničku narvanou pleťovýma maskama. Někdo mi říkal, že prý existuje seznamovací appka, která páruje lidi na základě obsahu, který mají v lednici. Podle téhle rovnice bych pravděpodobně měla chodit s manažerem nejbližší pobočky Sephory. I to poslední vajíčko, které mezi nekonečnou zásobou pleťové hydratace přežívá, pravděpodobně padne na můj obličej.