PEČE CELÁ ZEMĚ. A JE TO OK!

Peče celá země a mě to baví

Nová reality soutěž České televize má sledovanost přes milion diváků. Proč mne baví sledovat taťku, mamku a další péct variace na štrůdly a laskonky? Teda krom toho, že to potvrzuje můj status mentální důchodkyně...

Fotka patří České televizi, pečení patří všem

Více než dva týdny jsem se cítila left-out v jakýmkoliv chatu s Danielou.

Nervy to začaly být, když se na Peče celá země začal dívat i náš kamarád Míra, který dokonce podle jedné z výzev upekl koláč (a pochlubil se na Insta, další šokující znamení blížícího se konce světa, je totiž více než jistý, že jeden ze 4 jezdců Apokalypsy bude influencer).

Ačkoli obecně trpím tím, že čím víc se v mojí bublině o něčem mluví- od seriálu po knížku, tím méně mám reálnou chuť se do díla samotnýho zakousnout (nikdy jsem neviděla Most! nebo GoT, žalujte mě). Ale Peče celá země jsem si pustila. Jen tak, casually, a přesně takhle nenápadně si vás to omotá. Ano, místo mozku mám teď čokokostku.

Není to reality show u který bych nemohla dospat dalšího dílu, ale vím, že se na něj prostě podívám. A nekonečně děkuju Daniele za doporučení.

Pečení je bezpečí a vizuální ASMR

Proč mě baví dívat se na pečení? Pečení je pro diváka výsostně nedramatická disciplína per se, disciplína, která je někde na pomezí alchymie a chemie a dynamiku dramatu nabývá jen nečekaně (vykyne, nevykyne, spálí se, nespálí se, vyběhne, nevyběhne, bude lístkovat nebo ne). Navíc je tohle drama (na první zdání) ne tak univerzální, podobně jako, co já vím, vybírání a vyřazování v Trosečníkovi nebo v The Bachelor. Pečení je technologie, přesnost, věda - pečení je basically antiteze mne samotný. A možná právě proto mne fascinuje.

Zajímavý je, že rovnice baví tě pečení - bude tě bavit Peče celá země neplatí. Mně pečení "na vlastní ruce" nebaví, je mi bytostně fuk a vzhledem k tomu, jak manuálně nezručná a netrpělivá jsem, nejsem ani v nejmenším povolaná k tomu cokoli jen z vlaku podobnýho pečení provozovat a z logiky věci by mě pozorování pečení mělo spíš frustrovat a nudit k smrti. Jenže - opak je pravdou. 

Mně to fakt baví.

Jsem z podstaty teoretik, takže vám u skleničky ráda povyprávím na kolik stupňů musí být zahřátá poleva ze základu kondenzovaného mléka, bílý čokolády a škrobu, abyste měli dort jak zrcadlo ze Sněhurky. Ale v životě bych vám to nedokázala (a ani nechtěla) předvádět. Baví mě péct, teoreticky.

Možná proto mne baví koukat na primetimevou reality soutěž na ČT?

Po 7 dílech a nekonečném analyzování sama sebe (přiznám se, že myslet na to, proč se vám líbí nějaký televizní formát, je příjemnější a míň úzkostný než myslet na smrt svoji a svých blízkých, v čemž vynikám, zdravím svoji psychoterapeutku) jsem usoudila, že mi fakt, že pečení není kdovíjak dramatický nevadí prostě proto, že mi celý formát dává jakýsi pocit nostalgického bezpečí.

Pekla babička, peklo se doma, vůně pečení a první buchty na plech, lepený dorty a želé dorty máme spojený s bezpečím dětství. Ano, bylo líp. Navíc za mne báječně funguje faktor pečení jako vizuální formy ASMR - hnětení těsta je hypnotický rituál, kuchyň v teplých pastelových barvách, milé tváře soutěžících. To všechno je bezpečí, teplo domova a veřejnoprávní Lexaurin bez předpisu. A to ani nemluvím o díle, kde jste se mohli zadívat do duhových lesklých ploch mirror glaze polev a s napětím (ano, tady bylo velký napětí) sledovat, komu se výsledná poleva povede a uspokojivě se rozteče po dortu ve vizuálním orgasmu. Není náhoda, že tahle vizuálně poutavá cukrářská disciplína je tak oblíbená napříč Instagramem, kde variace na ASMR “pro oko” nabyly na popularitě - krájení barevných mýdel, modelování želé, hrátky s pestrým žužu a ano - tekoucí poleva. Kde jinde platí více, že jíme i očima, než na Instagramu. A kde jinde se můžeme najíst aniž bychom snědli jediný sousto! A přitom se cítit stejně uspokojeně. Přesně, jako při poslechu intimního čtyřkanálového ASMR šepotu nebo česání...cítíte blízkost, bezpečí, zvláštní uspokojení. Oh, hello, už jsme doma ve stanu “Peče celá země”?

Hodná celá země

Je tenhle útěk do bezpečí, tehle eskapismus s vůní rumu a anýzu, strkání hlavy do písku? Určitě. Na druhou stranu, kdo občas nerad utíká do říše příjemné zábavy nebo do klubu nenáročného diváka? Ať hodí punčovým řezem. Peče celá země je navíc očima obyčejného diváka, kterým jsem, řemeslně dobře odvedená práce. Lokace, malebný stan, snaha o dynamický střih během disciplín, které jsou častokrát jakékoli, jen ne uplně dynamické. Viděla jsem pár dílů jeho britské předlohy a vystihnutí atmosféry je za mne 1:1. Ale samozřejmě, že tu nechybí “Českost” - což je jedině dobře, peče přece celé Česko, ne? Moderátoři jsou samosebou laskaví, jak se patří, ale ve výsledném těstě to nepůsobí dráždivě, spíš se to víceméně ztratí (není tu Marek Eben což mi tak nějak stačí, uznávám, že laťku nemám příliš vysoko).

Volba poroty i archetypů soutěžících jakbysmet - od pečlivé dívky, která bojuje s anorexií a neochutnává, přes zábaného gaye, mileniálku, která peče zdravě, domácího kutila po nejrůznější prototypy maminek. Krátné reportáže nebo “okýnka”, která osvětlují původy dortů, představují tradiční recepty a jejich historii můžou působit jako kýč (kroje ála skanzen a podobně), ovšem podobně jako občasná přílišná bodrost moderátorů, se to prostě více či méně ztratí. A já tak aspoň vím, že původně se buchty vařily (vlastně to byly v podstě kynutý knedlíky) a jak se v Německu a Rakousku říká kremrolím (všechno si to v podvědomí ukládám do přihrádky “smalltalk na Tinderande”).

Peče celá země je antitezí “zlých” reality shows jakými může být Prostřeno nebo Výměna manželek, ke kterým se vztahujeme častokrát kvůli zdání našeho privilegovaného ujištění se, že se máme líp, než paní, která neumí přečíst slovo Cheesecake. Peče celá země otočila tuhle rétoriku a místo plejády “asociálních případů” nám ze všech koutů země přinesla na obrazovky zástupce z českých domácností, které jako diváci prostě musíme mít (více či méně) rádi. To je za mne docela dost veřejnoprávní. V tomhle duchu tady fungují i recepty- tam, kde v Prostřenu krajovými a rodinnými tradicemi vziká nepochopení a prostor pro nízké hodnocení ("my doma děláme vývar jinak"), v Peče celá země je rozdílnost v provedení naopak prostor pro přátelský rozhovor, kde si soutěžící dávají tipy ("na to si musím vzít recept"), podle ohlasů v mojí sociální bublině je navíc právě tohle moment, který obecně baví, je to možná banální, ale v zásadě fascinující, kolik verzí jednoho receptu ("štrúdl") u nás existuje.

A proto mě vlastně ani moc nepřekvapilo, když jsem zjistila, že se na tuhle pohodu plnou závinů a buchet dívá velká část mojí sociální bubliny. A kdo se na ní nekouká přímo, sleduje recepty nebo komentáře. Mám prostě pocit, že v pečení, ať už nás baví samo o sobě nebo hledáme na hodinku úkryt před klimakrizí, americkými primárkami nebo frustrací z práce, se tak nějak našla celá země. A to nejen proto, že můžem být hrdý na buchty nebo Šumavu (ten chleba). Po dlouhý době si myslím, že veřejnoprávní médium v kolonce zábava plní svou službu. Stardance je mrtvý, ať žije štrúdl.

Pečení na zámku je nový Život na zámku. Jak se točí pečení?

Jana Hojdová a režisér Uroš Trefalt v procesu beauty shotu

V touze pochopení toho, proč mně pečení tak chytlo jsem se zeptala na pár věcí kameramanky Jany Hojdové, která tuzemský přebor domácích pekařů natáčela. Jak se dá vytvořit z několikahodinovýho pečení zdání dramatičnosti a co jí samotnou na nátačení překvapilo?

Co je pro kameramana největší Challenge při natáčení pečení? S čím jsi při natáčení nejvíce bojovala pří natáčení? 

Já jsem natáčela beauty shoty, medailonky soutěžících, reportáže a veškeré exteriérové záběry. Pro mě bylo asi nejtěžší natočit veškeré produkty tak, jak vypadaly ve skutečnosti a aby vypadaly lahodně. Natáčení jídla je poměrně těžká disciplína. U Peče celá země byl ještě jeden problém, že jsme měli poměrně málo času na natočení beauty shotů kreativní výzvy. Především ze začátku, kdy bylo soutěžících 12. U medailonků nám především šlo o to, abychom zaznamenali životy soutěžících a aby byly medailonky poutavé. Cestovali jsme po celé České republice. Bylo to moc zajímavé proniknout do soukromí soutěžících. Co

se týká reportáží, tak jsme natáčeli i v Anglii.

Jana Hojdová (fotky jsou z jejího archivu)

Dojídal štáb napečená jídla?

Ano.. Pokaždé po natočení daného produktu se celý štáb doslova vrhl k pracovním stolům soutěžících. Ze začátku bylo jídla pro všechny, ale postupně, když začali soutěžící vypadávat, sladkých dobrot ubývalo, a tak se dostalo vždy na ty nejrychlejší. Já nejsem

velký fanoušek sladkého, ale to, co jsem ochutnala bylo výborné.

Na celý pořad existuje „Bible", kde je všechno vypsané včetně rekvizit, rozměrů stanu, hudby,… Pravidla byly velice striktní. Producenti z Británie také přijeli na realizaci pořadu dohlédnout. Já jsem viděla některé britské díly, ale naštěstí jsme měli s režisérem Urošem Trefaltem určitou volnost, jak pojmout vizuální stránku. Mohli jsme stylizovat některé záběry.

Chtěli jsme, aby medailonky a reportáže byly atraktivní. Náš národ miluje pečení. Milujeme sladké. A máme rádi soutěže. Myslím si, že je tento pořad úspěšný proto, že není agresivní. Porota a moderátoři se nesnaží soutěžící ztrapňovat, naopak jim mnohdy radili. A i sami soutěžící si pomáhali. Samozřejmě, že stále mezi sebou soutěžili, ale nebylo to vulgární a

vykalkulované.

Výraz ,,drama“ asi u typu tohoto pořadu nelze užít. Já si myslím, že v tomto případě se jedná o milý, rodinný pořad, který nikoho neuráží a ženy i muži i děti se můžou naučit některé kulinářské postupy, které jim tato soutěž nabízí. A také se přiučit něco nového v reportážích, které pro mě byly velice zajímavé. Každý díl se natáčel dva dny. Materiálu bylo spoustu a tak se napětí budovalo ve střižně. Jistě bylo velice náročné budovat jisté napětí, dostat do pořadu humor a nadhled. Pro mě to byla skvělá zkušenost, něco zcela jiného než

hraný film. Naši hrdinové - soutěžící byli neherci. Stáli poprvé před kamerou, na kterou si postupně zvykali.

Jana Hojdová s tematickým doplňkem