Chvíli jsem hledala, kam jsem schovala půl pytle XXL balení sýrových koulí. Vůbec jsem si tenhle mor, tuhle ptačí chřipku mezi snacky, nechtěla tahat domů, ale když vám je věnuje kamarád, tak nemůžete oponovat. A já do toho zase spadla. Pytel jsem našla dole ve skříni. Hned vedle postele. Jsem to ale hlavička. Už nemusím pro svoje antidéčko plný éček chodit až do kuchyně, stačí se jen zvednout z postele a mám je hned po ruce. To celkem ilustruje, že rok, kterej se oficiálně v podstatě zrušil, vstupuje do další fáze. Do fáze podzimní agónie. Jak může existovat něco, co nikdy nebylo? Nevím. Myslím, že rok 2020 žije jen díky celoplanetárnímu konsenzu, akceptovali jsme ho a žijeme ho, jinak by prostě nebyl.
Nechci vůbec psát o hlavní příčině chyby v matrixu, kterou letošek je. Ale o malých jezdcích Apokalypsy, který tenhle rok provází a díky kterým nezbývá, než si na podzim udělat pořádný XXL zásoby sýrových koulí a instantních nudlí. AKA dvou komponentů, ze kterých jsem v současnosti živá a dost mrtvá zároveň.
Jak se cítím v roce 2020.
