SUŠENKY

Volal strýc, že sleduje zprávy o České republice a dělá si starosti. Na tom by v těchto dnech nebylo nic ojedinělého, kdyby strýc nebydlel na syrském venkově. Představa, že si někdo ze země zmítané deset let občanskou válkou dělá starosti o rodinu, co to tzv. dokázala a žije ve střední Evropě, je pro mě na výsost absurdní. Ve zprávách jste ale číslo jedna, dušoval se! A já jsem navíc pozitivní na koronavirus, ta nemoc, která decimuje celý svět. No ano, měl pravdu. A přeci se z perspektivy mojí narvané lednice, kašmírového svetru, co mi dnes přivezl pošták a dojezené wolt objednávky zdálo zvláštní být objektem starostí muže, který může lusknutím prstu přijít o život bez spravedlnosti a nemít zítra, co jíst. Zorientovat se v tom, co je vlastně špatně, je pro mě momentálně nemožné. Ztratila jsem se. Totálně. S děsem sleduji už týdny události v Bělorusku, v Polsku, v Náhorním Karabachu, v USA, v Nigérii… A pak se podívám na zpravodajství v Čechách a musím sledovat pána, co stojí na Staroměstském náměstí a protestuje proti vládním opatření. Pána nechci popisovat, protože bych se katapultovala do pozice elitáře a to nechci. Pán má svoje starosti, má svoje stresy, co mu nedají spát, možná mu i hrozí právní problémy z dluhů. Nemá šanci pracovat, propadá se do spirály půjčování, protože každý se chce dožít zítřka.

Dokážu se vcítit do jeho zoufalství a kdyby ted seděl u mě v obýváku, uvařila bych mu dýňové rizoto s peccorinem a dala mu pár tisícovek. Nijak by to nezmenšilo tu propast, co mezi námi zeje a která je hlubší než kdy dřív právě v těchto dnech. Protože ať se snažím sebevíc, celé moje já, celá moje existence je definována vším, co pánovi právě teď bere práci a prodlužuje jeho nezaměstnanost. Jako bezdětná žena se všechny moje radosti točí okolo nakupování, cestování a přátel. Polovina z nich cvičí, běhá a socializuje se na sociálních sítích bez roušek a druhá volá svým dealerům, poslíčkům a milencům, aby si ukrátili chvíle doma. Život se zcvrknul, ztichnul a stal se strašidelnější. A jestli jsme s pánem stáli na druhé straně pomyslné barikády už v minulých letech, mohli jsme se všemu v hospodě ještě zasmát. Ted už se moc čemu smát není…

Omlouvám se, chtěla jsem vlastně psát o sušenkách. Začala jsem na jaře při prvním lockdownu jíst doma sušenky. Je to zvláštní, protože se mi vždycky jezení sušenek příčilo. Miluju všechno smažené, miluju chleba a housky, miluju brokolicové Amore Mio z pytlíku a gorgonzolu. Ale sušenku jsem nedala do pusy snad od střední školy, odpuzuje mě všechno, co sušenky symbolizují. Vždy, kdy vidím v supermarketu někoho se sušenkami v košíku, opovrhuju jím. Představují pro mě bezduché cpaní se čímsi bez duše, zaplňováním nějaké divné vnitřní prázdnoty a fackou zdravému rozumu. Sušenka prostě vznikla, aby zaleptala sny. Není to jídlo, je to ideologie. I tak se ale stalo, že s jarní první vlnou pandemie jsem najednou stála v obchodě s jídlem a házela jedno balení sušenek za druhým do košíku. Doma jsem si pak vlezla do postele s velkým hrnkem čaje a začala do sebe tlačit jednu sušenku za druhou. Možná jsem u toho brečela, rozhodně jsem se ale cítila jak kus hovna.

Říkám tomu od té doby pandemické chutě, asi něco jako ty těhotenské, stejně iracionální a vyvolané hormony. Sušenky mi do pusy vhání strach, nejistota a obavy. Kokosky, meruňkové piškoty nebo kakaové věnečky jsou jako kyanidová kapsle, co mívali nacističtí zločinci ukryté v zubech, nebo to alespoň říkali v jednom dokumentu. Když jsem se pak s létem vykašlala na jezení sušenek, protože se svět zdál opět OK, ulevilo se mi. Strašně! Úzkostlivě si na to ted při podzimní depresi dávám pozor. Když jsem onemocněla koronavirem, na pár dní se život u mě doma úplně zastavil. Nic neplynulo, nic se nedělo, jen přede mnou hrál Netflix nebo ČT24 a já ležela a čuměla. A v ten moment mi projela hlavou myšlenka na sušenku. Na nějakou dusivou pitomou lotusku. Poznala jsem hned, že je ve mně všechno zase špatně. Tohle zpomalení mi nedělá dobře. Celý život se neustále za něčím honím, vymýšlím plány, posouvám se ne ve smyslu kariérního šplhání, ale skáču od zážitku k zážitku. Tenhle hlad po emocích mám od dětství a nemá smysl ho vysvětlovat. Když zpomalím, myslím na smrt, na válku, na bolest, na špatné vzpomínky, na prázdnotu všeho, na sucho, na viry, na samotu. Myslím na budoucnost. 

Statusy silných mužů o pozitivním myšlení, osobní meditaci a síle ducha posílám rovnou do prdele, nejen ve svém nakřáplém duchu, ale rovnou nahlas. Já osobně jsem divnější období v životě nezažila. Zažila jsem velká traumata, ale byla čitelná, pojmenovatelná a tím pádem jsem tušila, jak je vyřešit. Jak ale pojmenovat to, co se děje ted? Mně přijde, že není prostor ani na hysterie, ale ani na prázdné pozitivní statusy. Nepomůžou ani pánovi, nepomůžou vůbec nikomu. Pomůžou asi faktické činy, drobné jako zavolat mámě, nebo velké jako jít dělat dobrovolníka. Pomůže sdílet fotky svých koček, ale taky zprávy ze světa. Pomůže nekupovat si sušenky, ale smažáky z Havelský koruny. Pomůže nehejtovat Babiše, Prymulu, děsivé pány na demonstracích a ani vládní opatření, zatímco si všichni žijeme naše bezstarostné konzumní životy, protože jsme tak poleptaní svým pohodlím, že nevidíme nejen na konec svých privilegovaných nosů, ale nevidíme ani reálnou bolest lidí v nouzi, i když se svíjí přímo před našima očima. Došli jsme na konec.