Ultimátní sociální síť pro všechny s dostatkem kolagenu – Tiktok (čti s ť) objevil těstoviny s rajčatama a sýrem. BOOM. A kolik bylo tobě, když jsi přišel na to, že nejlepší comfort food je ta nejobyčejnější pasta? Co přijde příště, začnou děcka pít vodu z kohoutku? Tímto se stávám oficiálně BÁBA.
Ne díky křížovkám a kočkám, ne díky mizející kyselině hyaluronový z okolí očních víček. Díky Tiktoku a jeho trendu udělat z normálních věcí NAPROSTO PŘEVRATNÝ FENOMENY. Možná, že za pár desítek let, až se z vody, podobně jako z chleba nebo z těstovin stane novej luxus, za kterej budeme muset platit nesmyslný částky, to už nikomu nebude připadat divný. Já kroutím hlavou, ale zároveň jsem si už koupila půl kila cherry rajčat a českou fetu aka balkán (protože ve večerce fetu nevedou) a je mi jasný, že tohle veledílo taky zkusím. KLIDNĚ MĚ MŮŽETE SOUDIT.
Lockdown je svině a těstoviny jsou pro mě, na rozdíl od veřejnýho otužování a pečení chleba, jako stvořený. Poslední rok totiž prakticky nevařím nic jinýho. Možná ještě vývar, kterýho neumím zaboha udělat, podobně jako těstovin, nikdy málo. A tak mi obří hrnec, jedinej pozůstatek z našeho dobrodružství coby šéfkuchařek v Cafe Neustadt, několik dní stojí v chladný spíži a já pomalu ujídám a trpím. Demonstrativně. Protože plánovaní a několikadenní dojídání pořád stejnýho jídla je proti mojí mileniální přirozenosti. Moje dieta je impulzivní. Je to moje antiteze dětství a já si konečně užívám toho, že můžu jíst kdy chci a co chci. Jenže pak otevřu špajz a vidím tam tohle. Obří hrnec polívky, který mi připomíná, že jsem taky jenom člověk. Obří hrnec polívky navařený na několik dní dopředu je můj boj s konformitou, leností, s mojí minulostí, a ještě víc s mojí přítomností. Miluju tu mánii, která mě donutí vývar připravit, baví mě to, opájím se představou, že ho budu několik dní S CHUTÍ jíst, a že nebudu muset myslet na to, na co mám zrovna chuť a že to zrovna nemám. Nemusím nic objednávat, nemusím na nákup…jenže…většinou už druhý den mě chytá urgentní potřeba sežrat kde co, projíždět Wolt nebo snít o čerstvých croissantech, o bake rolls, o SÝROVÝCH VRTULKÁCH ZE SPENCERA, o koprovce.
A pak se podívám do špajzu a najdu HRNEC. A mě dojde, že bych chtěla být „square“, stejná, jako všichni ostatní, pečlivá, plánující, hospodyňka, vdaná, těhotná…ale nejsem ani jedno. Zatracenej hrnec s polívkou. Zatracený plánování. Mimochodem, plánování toho, co v následujících dnech budeme jíst je ještě dnes jedno z posledních plánování, který si můžeme dovolit. Možná proto se ho v těhle manických záchvatech chytám jak tonoucí stébla. Nesnáším plánování, ale ve chvíli, kdy plánování PŘESTÁVÁ EXISTOVAT, po něm toužím jako nikdy. Jenže plánování patří do světa před pandemií. A i když ho nesnáším, chybí mi. Jako připomínka na něj mi tak co dva týdny zůstáv jen ten plnej hrnec polívky. A teď navíc půl kila cherry rajčat a účet na TikToku.
